Jak číst romány jako profesor

Thomas C. Foster vyučuje literaturu na Michiganské univerzitě, kde od svých studentů získal bohaté zkušenosti se zběžným a netrpělivým čtením knih. Ví, ve které kapitole je znechutí Fowlesova Francouzova milenka a kde přestanou – v závislosti na věku – věřit Dickensovu Pipovi v Nadějných vyhlídkách (iritace jeho mladickou nerozvážností s věkem klesá). Foster také ví, jak hltavého čtenáře konzumujícího knihu pobuřují v textu jakékoli podivnosti, změny perspektiv a vypravěčské úhybné manévry. Ve své knize Jak číst romány jako profesor se proto s nadhledem a humorem snaží na příkladech slavných literárních děl doložit, k čemu jsou jednotlivé narativní techniky dobré, jak vlastně prózu číst, tedy jak jí zkoušet rozumět, hledat v ní význam a jak ji interpretovat.

Do labyrintu textů

Má ale taková kniha svoje opodstatnění? Neměla by snad dobrá kniha táhnout bez znalosti berliček teorie a dostatečně vysvětlovat sebe samu? Máme vůbec věnovat zvláštní péči dílu, které tohle neumí a nedokáže? Je s podivem, kolik čtenářů, dokonce i zapálených knihomilů, podobný názor zastává. Jako kdyby schopnost číst beletrii byla něco vrozeného a prvoplánová srozumitelnost textu zvláštní hodnotou. Ale jako je tomu v každém jiném umění, porozumění čemukoli hlubšímu a obsažnějšímu, tedy tomu, co se vymyká definici populární kultury, vyžaduje určitou praxi.

Tak jako málokterého posluchače osloví složitější klasická hudba na první poslech a málokdo ocení Berlínské bienále bez předchozí zkušenosti se současným uměním, ani umělecky náročnější romány většinou nedoceníme pouhým intuitivním čtením. Na druhou stranu čtení není žádná magie, uklidňuje nás Thomas Foster, text je souborem konvencí a dost pomůže už pár základních pouček, čeho si během čtení všímat. A právě ty nám, někdy trochu upovídaně a od lesa, ale vcelku čtivě nabízí.

„Přestaňte věřit vypravěči, pokud narazíte na slůvko ,já‘,“ varuje nás například jedna ze tří kapitol Fosterova textu věnovaných vypravěči. Na příkladech několika románů nám uštědřuje velmi praktickou lekci o moci vypravěče a jeho vlivu na vnímání textu. Není náhodou osobně zaangažovaný, tedy neobjektivní, nemáme přehodnocovat každé jeho slovo? Jistě, doplní si zkušenější čtenář. Copak lze číst Lolitu a další stěžejní díla literatury bez takového základního poznatku? A přesto to tak čtyři pětiny čtenářů dělají.

Viktoriánské romány se čtou naopak snadno. Vycházely totiž na pokračování po kapitolách, takže má každá z nich strukturu seriálového dílu, všechno se příjemně opakuje, uzavírá do epizod, na konci se hází vějička pro další „díl“. Postavy mají výrazné charakterizační rysy, aby si je podle nich čtenář i po delší době vybavil. Často nás ale neuspokojuje, jak takové romány končí. V závěru bylo kdysi třeba celý předestřený svět k libosti platícího čtenářstva uzavřít, dobré postavy pokud možno odměnit (třeba manželstvím), zlé potrestat, osud každé epizodní postavy vyjasnit, aby do sebe všechno zapadlo a byl nastolen obecný pořádek. Tohle bychom dnes za plnohodnotnou výpověď o světě nepovažovali, proto se tak píše už jen žánrová literatura. Krok k současným románům tedy vede čtenáře do labyrintu textů literárně a často i filozoficky náročnějších.

Proto Foster nabízí třeba základních osmnáct bodů, čeho si všímat hned v prvních odstavcích románu, aby se čtenář připravil, co zhruba přijde, a nečetl celé dílo jaksi mimoběžně po jiné koleji. Členění textu, byť netypické, nám pomáhá určovat rytmus četby. Vypravěč celý text organizuje, jsme na něm závislí, ať už ho vidíme a známe jeho motivy, nebo je jen neznámou silou. I nejživotnější postavy jsou pouze textové konstrukty, přesto nás k příběhu emocionálně vážou – ovšem zdaleka ne každého stejně, až překvapivě hodně věcí si totiž domýšlíme. A způsob vyprávění určuje, jak se nám bude v hlavě z jednotlivých informací skládat obraz celého příběhu. Proto se tolik mluví o proudu vědomí v době moderny – zásadně ovlivnil, jak se vypráví dnes, nikoli chronologicky, z vnější perspektivy, ale skrze subjektivní vnímání a prožívání postav. A pak přijdou na řadu problémy vztahu fikce a reality…

Pokud sdělení knihy zobecníme, říká, že pro román není zdaleka zásadní jen to, o čem vypráví, ale jak je napsaný. Ono jak zásadně utváří a posouvá význam textu. A také že kromě konkrétních titulů, které čteme, existuje něco jako literatura, jeden velký příběh, bez něhož vlastně nejde jednotlivé texty číst, vnímat a pochopit. Literatura vzniká z literatury inspirovaná literaturou, a to i tehdy, když zachycuje třeba zcela autentický příběh vašeho souseda. Tento svět textů má svá pravidla, zákonitosti a opakující se vzorce, stejně jako každý (dobrý) text svoji jedinečnost.

Tohle všechno lze pohodlně na necelých čtyřech stech stránkách knihy předat, proto zůstává rozum stát, proč se to většinou nepodaří v hodinách českého jazyka a literatury, kterých průměrný žák a student zažije během výuky několik set. Jak číst romány jako profesor lze pedagogům rozhodně doporučit jako inspiraci. Jednotlivé kapitoly se mohou stát osami lekcí o naratologických kategoriích nebo vyprávěcích technikách, aniž by působily suchopárně. Kniha může zrovna tak posloužit jako příklad, jak pracovat ve výuce s jednotlivými romány. Většinu teorie totiž Foster ilustruje zhruba na deseti dílech. Tudíž stačí dobře vybrat povinnou četbu a teorii potom vysvětlit v průběhu analyzování přečtených knih.

Čtenář jako spoluautor

Kromě klasické a moderní prózy učí Thomas C. Foster také tvůrčí psaní. V knize to jasně poznáme, protože nezřídka osciluje na hranici textu určeného čtenářům a autorům. Když třeba vysvětluje, proč máme číst první kapitolu románu jako instrukci ke čtení celého díla, dostane se přes fázi: proč to autoři takhle dělají až k tvrzením typu: takhle je to třeba dělat, na to si dávejte pozor, toho se má dobrý autor vyvarovat. Místo úvodu, jak romány číst, můžeme proto knihu vnímat i jako úvod, jak romány psát. Pro pevné sepětí s literární tradicí by byl adeptovi spisovatelství podstatně užitečnější pomůckou než většina domnělých učebnic tvůrčího psaní.

Foster se touto přesmyčkou mimoděk dotýká zajímavého tématu, zda čtení a psaní nejsou nakonec podobné tvůrčí aktivity, snad jen rub a líc stejného procesu aktivní práce se slovem. Podepírá tak jednu z prezentovaných myšlenek, totiž že podíl čtenáře na spoluutváření významu textu je stejně podstatný jako autorská práce spisovatelova. Ani ten nejlepší text se tedy neobejde bez dobrého čtenáře.

Autorka je spisovatelka.

Thomas C. Foster: Jak číst romány jako profesor
Přeložila Petra Jelínková, Host, 376 stran