V autě nás jede celkem pět – Špunt, Kámen, Míček, Humr a já, Fík. Po čtyřech týdnech, které jsme strávili uprostřed lesa v indiánském týpí, se vracíme zpět domů do Prahy, a tak v autě panuje uvolněná atmosféra a všichni si užíváme jízdu sluníčkem ozářenou Vysočinou.
Ráno jsme se probudili ve spacácích kolem vyhasínajících uhlíků závěrečného táboráku. Kolem nás leželo skoro čtyřicet dětí a vůbec se jim nechtělo vstávat, ovšem nedali jsme jim na výběr, práce jsme měli až nad hlavu a hned po snídani jsme se na ni také vrhli – zbourat všech devět týpí, kuchyni, zakopat sklípek a latríny, strhnout stožár a provalit přehradu na potoce, to všechno vydalo i v padesáti lidech na několik hodin. Poté ještě naložit bedny s vybavením do dvou tranzitů, které pro nás přijely, co se nevešlo, to dát na přívěs a pak ještě zorganizovat poslední rojnici, abychom vysbírali všechno, co po nás na tábořišti zůstalo. To už ale děti musely vyrazit na vlak, takže batohy na záda a honem na cestu. Po dalších dvou hodinách balení, bourání, nakládání a uklízení se podařilo vyjet i nám.
Nyní se tedy řítíme po okresce a míjíme ceduli s nápisem Pelhřimov. Bohužel také míjíme policejní hlídku, čemuž v první chvíli vůbec nevěnujeme pozornost. To se ovšem změní ve chvíli, kdy v bočním zrcátku (to prostřední nám kamsi zapadlo) zpozorujeme modré blikačky, které se k nám nepříjemně rychle přibližují. Sice s obavami, avšak stále dobře naladěn, odstavuji auto ke kraji vozovky a čekám, až totéž vykoná také policejní patrola. Je to moje premiérová kontrola, tak jsem sám zvědav, co přijde. „Dobrý den, vaše doklady, prosím. Alkohol před jízdou byl?“ začínají konverzaci policisté s vizáží agentů z Matrixu. Rovnou také vytahují alkohol tester; na první pokus nadýchám „malé množství“, což mě poněkud leká, napodruhé už jsem ale naštěstí čistý. Očekávám, že tím celá zábava skončí, ovšem opak je pravdou. „Co nějaké návykové látky, marihuana nebo tvrdé drogy?“ pokračuje ochránce pořádku ve výslechu a mně začíná pomalu docházet, proč je tak zvědavý. Přece jen jsme partička sotva plnoleté, strašlivě špinavé a patrně též páchnoucí mládeže v euforické náladě. Kromě toho řídíme po čtyřech týdnech bez spánku postarší a tak trochu nabourané auto s kufrem plným bubnů, tatranek a pytlů s odpadem. Na důvěryhodnosti nám nepřidává ani fakt, že se osádka vozu začíná hlasitě smát, a Kámen, náš táborový dokumentarista, pouští kameru. Ani se tedy nedivím, když policista vytahuje další tester (tentokrát na drogy); poslušně si proto olizuji vnitřek tváří a odevzdávám sliny. Jsem upozorněn na fakt, že vyhodnocování testu mohu sledovat za sklem policejního vozu, čehož nevyužívám.
Deset minut sedím za volantem a čekám. Po uplynutí oné doby přichází takřka zklamaný policista a oznamuje mi, že mám v pořádku sliny, ovšem nikoli automobil, pročež musím zaplatit pokutu pět set korun z důvodu „ostrých hran na vozidle“. Nijak neprotestujeme, jen se mužů zákona ptáme, co s tím, na což jen krčí rameny a odjíždějí. Po krátké poradě a průzkumu kufru shledáme, že ač jsme všichni skauti a někteří ještě k tomu muži, nikdo zrovna nemáme v kapse nůž. Naštěstí v přihrádce nalézáme indiánský tomahavk, kterým k velké radosti kameramana pižláme kousek provázku, abychom jím mohli přivázat přední nárazník. To se nám po několikaminutové operaci vcelku podaří, pročež v klidu pokračujeme směrem na Prahu. Sice se před námi ještě rýsuje předávání dětí rodičům a únavné vykládání všeho, co jsme sotva před pár hodinami sbalili a naložili, ovšem teď už nás to nijak netíží, neboť jsme získali skvělou historku k vyprávění.
Filip Pelant, skautský vedoucí
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
