Dopisy

VZPOURA STUDENTŮ EKONOMIE

RESPEKT 32/2014

Studenti ekonomie z celého světa si všimli, že matematické modely, jejichž složitost jim užírá mládí, nejsou neomylné. V  reakci na to vzniká hnutí, jež požaduje změnu sylabů směrem k pluralitě světonázoru. A pryč od matematiky. Fenomén v Respektu popsal Juraj Draxler.

Svět, a tedy i jeho matematický popis, jsou složité. Když o něm nedokonale přednáší introvertní vědec uspěchán honbou za vědeckými publikacemi, je frustrace studentů nevyhnutelná. Protestní hnutí studentů však vychází ze zkreslených představ o současné ekonomické vědě. V tuzemských podmínkách to může ještě více prohloubit chaos panující v představách o tomto oboru.

Ač je jim to často podsouváno, mainstreamoví ekonomové nehlásají, že jsou lidé sobečtí, ani že trh vyřeší vše. Tři nedávné úspěšné výzkumné projekty na Cerge-Ei, kterýžto institut Draxler označil za výspu neoklasické ekonomie v tuzemsku, popsaly fenomény, které nezapadají do obrazu vyčítané rigidní ortodoxie. Projekty zkoumaly nekontrolovanou netrpělivost indické nejnuznější třídy, nestabilitu ekonomických systémů a chyby, jež lidé dělají z nepozornosti. Výsledky byly publikovány v časopise American Economic Review, který má v oboru podobné postavení, jaké mají časopisy Nature nebo Science v přírodních vědách. To, že se výsledky těchto výzkumů nehodí do tradičního schématu, v němž Homo oeconomicus neomylně optimalizuje na volném trhu, nebylo překážkou k publikaci v mainstreamovém odborném časopise. Jedinými dogmaty, na kterých hlavní proud ekonomie lpí, jsou zákony logiky a statistiky. Výzkumy, které tyto zákony dodržují, jsou potom součástí hlavního proudu, ať jsou závěry levicové, pravicové, ať podtrhují či snižují roli trhů či regulací.

Je naším regionálním specifikem, že místní ekonomické debaty akademickou ekonomii často spíše parodují. Názory veřejnosti na ekonomii jako vědu byly totiž tvrdě zasaženy komunistickou ideologií a její zbytky poté zdeformovaly ideologické bitvy transformace devadesátých let. Ke škodě našeho veřejného prostoru tak Česko až na vzácné výjimky zůstává myšlenkově vzdáleno od debat na hranicích současného ekonomického poznání.

Uvedu několik konkrétních příkladů z mnoha: Vášnivá a zmatená česká bitva o počet přihlášek na střední školy před lety ignorovala překotný vývoj ekonomických teorií a empirických výzkumů na toto téma. Příčina je jednoduchá – v Česku se ekonomický výzkum v této oblasti, až na vzácné výjimky, nedělá a nevyučuje. Zdánlivě neekonomické téma přihlášek na školy je přitom v centru zájmu současné ekonomické vědy, protože je praktickým případem, kdy společnost rozděluje vzácné zdroje (školní místa) bez pomoci cenových signálů. Matematické modely na toto téma se v zahraničí uplatňují nejen pro umístnění dětí do škol, ale i pro výběr pacientů čekajících na transplantaci orgánů či v jiných situacích, které společnost nechce svěřit trhu (viz Nobelova cena za 2012 pro Al Rotha).

Druhým příkladem je státem zpackaná dražba telekomunikačních kmitočtů v roce 2013. Hledání funkčních formátů aukcí je přitom vlajkovou lodí teorie her a výzkumy se v praxi osvědčily po celém světě. U nás však stále absentuje podhoubí ekonomů, kteří by této matematicky náročné oblasti rozuměli. Stálo nás to loni přinejmenším několik miliard.

Naše pseudoodborné debaty o penzijní reformě míchají znepokojivé demografické předpovědi s politickými preferencemi ohledně přerozdělování v český myšlenkový guláš. Očekávané stárnutí populace přitom nijak logicky nesouvisí s ideální mírou důchodové solidarity. Tvrzení zleva či zprava, snažící se nám namluvit, že důchodové přerozdělování je pod demografickým tlakem nutno navýšit, či omezit je manipulací. Zázemí chladné a rigorózní matematizované ekonomické teorie by pomohlo debatu zaměřit na efektivnost využití penzijních prostředků a oddělit fakta od dojmů a parciálních politických preferencí.

Potenciálně nejdražší je pro naši společnost zmatení veřejné debaty o volebních systémech. Typické argumenty vychází z propočtení křesel dle dat z posledních voleb. Zcela se však ignoruje, že chování voličů se se změnou volebního systému změní také. Ekonomická teorie umí částečně tyto změny předpovídat. Hlavně však matematická teorie pomáhá zchladit nereálná očekávání vkládaná do reforem volebních systémů. Ken Arrow (Nobelovka za rok 1972) na pár stranách elegantní matematiky dokázal, že jediný efektivní volební systém je diktátorský. Co přesně toto znepokojivé tvrzení znamená? Na přesné pochopení je potřeba se těmi stránkami matematiky prolouskat. 

JAKUB STEINER
studuje a vyučuje ekonomické teorie na CERGE-EI v Praze
a na Edinburgské Univerzitě v UK.
V letech 2009 až 2013 pracoval na Northwestern University v USA

Česko má slabší trojku

RESPEKT 31/2014

Dovolil bych si reagovat na článek, který na základě dat OECD poukazuje na profesní komory, mezi nimi také architektonickou, jako zdroj regulace stavebního oboru. V článku se správně tvrdí, že komory mají chránit kvalitu profese. Je pravdivý i v tom, že v některých zemích buďto komory nejsou, nebo je členství v nich dobrovolné. Je však zavádějící, činit z toho závěry, že se „mírnější“ regulace profese podílí na pružnosti trhu.

Kvalita projektování se ve všech zemích EU hlídá srovnatelně, rozdílné jsou pouze metody. Někde se více uplatňuje systém tržní samoregulace prostřednictvím třetích stran (např. pojišťoven), nebo užíváním neformálních, ale investory uplatňovaných metodik pro určení způsobilosti pro zpracování určitého zadání. Stavební úřady mají také větší pravomoc a mohou vybraného projektanta odmítnout. „Dobrovolné“ členství v komoře je v tomto referenčním systému skoro základním předpokladem. 

Deregulace stavebního trhu nestojí na existenci komor, ale v hledání optimálního způsobu, jak veřejný zájem a ochranu spotřebitele vykonávat. Německo a Rakousko mají obdobný systém jako ČR, přesto je tempo jejich stavebních řízení na zcela jiné úrovni. Je to dáno jednostupňovým stavebním řízením, menším zapojením správců sítí a jednodušší formou projektů požadovaných stavebními úřady.

Podstatu problému je třeba hledat v efektivitě zákonů, vyhlášek a výkonu státní správy. V tom hrají komory nezastupitelnou roli. Avšak bez povědomí a zájmu veřejnosti o dané problematice, má toto úsilí velmi zdlouhavé a dílčí úspěchy. 

Ing. arch. Pavel Martinek, architekt, člen představenstva České komory architektů (ČKA)