Polská spisovatelka a feministka Sylwia Chutnik před několika lety pracovala jako městská průvodkyně ve Varšavě, kde vodila zájemce po stopách slavných žen. Když ale v roce 2008 napsala svůj debut Kapesní atlas žen (před prázdninami vyšel česky), namísto umělkyň či vědkyň se rozhodla stopovat ženy neslavné, sežvýkané a vyplivnuté společností, jejichž jediným vykoupením ze zoufalého umláceného života je smrt.
Provádět čtenáře příběhy chudých, průměrně inteligentních a vždy neatraktivních žen, v jejichž životech se nic neděje, je nesnadný úkol. Chutnik však pomáhá dokonalé ovládnutí jazyka ulice a jejich nejzaplivanějších jazykových koutů, metoda, kterou už před ní v současné polské literatuře objevili Dorota Masłowská, Michał Witkowski nebo Mirosław Nahacz.
Věty plné strupů, hnisu, pachů živelně tečou z řádku na řádek a občas v nejdrsnější situaci překvapí humorem. Smích, který vzbudí, ale odhaluje černá ústa plná vykotlaných zubů, krutost „normální“ společnosti, jež jakoukoli odlišnost převychovává, trestá, vyhlazuje.
Od útlaku ke vzpouře
Kniha je rozdělena do čtyř kapitol nesoucích názvy Bazaračky, Spojky, Napodobeniny a Princezny. Každá z nich představuje určitý „druh“ polských žen pojmenovaných autorkou vždy stejně Marie a jejich příběh je odkazem na osudy mnoha žen potácejících se na okraji společnosti a aluzí na liturgický příběh Tří Marií.
Marie Kretaňská je obyčejnou chudou holkou, která už před dokončením základní školní docházky zvládá vypulírovat celý byt od kliky vstupních dveří po nádržku záchodové mísy. Popis nekonečného úklidového procesu je jedním z nejvtipnějších míst knihy, kdy se střídání nejzaručenějších úklidových prostředků, lešticích švédských utěrek i samozřejmé odmítnutí ochranných gumových rukavic stává každodenní obětí kladenou na oltář polské národní hrdosti. Marie se ulicemi své čtvrti Ochota motá jen ze setrvačnosti a její sny, v nichž vystupuje jako královna Černá Máří, se mění v žité halucinace. Jen ty ji uchrání před jasným vnímáním svého definitivního úpadku.
Život Marie Wechelberské je zase osudem „důchodkyně bezdětné“, která na svět rezignovala s koncem války, v níž přišla o všechny příbuzné, a teď obtěžuje mladý svět svým starým tělem. Třetí Marie je biologicky vzato Marian – galantní starý mládenec milující vyšívání, pořádek a výrobu cukrovinek.
A jen poslední z Marií se z typologie vymyká – naštvaná puberťačka začíná špiněním svých růžových šatiček, ničením rodičovských představ o hodné holčičce, aby později mohla přikročit k otevřené vzpouře proti pokřivenému světu.
Tělo jako slovo, slovo jako tělo
Už po prvních stránkách kapitoly Bazaraček je jasné, že víc než o Varšavu a její temná místa jde Chutnik o marginalizované ženy a ženství, které ve svém Atlasu systematicky představuje čtenářům. S Witkowským, Nahaczem i Masłowskou ji spojuje pouze cit pro příběh a jazyk vyloučených, jejich prostřednictvím pak tepe společnost, pokládá nepříjemné otázky a hrozí revolucí.
Vstupuje otevřeně do děje, vnáší do něj stará dobrá feministická a genderová témata jako právo na kontrolu nad vlastním tělem, právo na potrat, znásilnění jako akt moci, gender jako sociální konstrukt, nikoli danost apod. Ty pak demonstruje na svých čtyřech Mariích uzpůsobovaných společností podle zaběhaných stereotypů až k smrti.
Zatímco Witkowski rád opakuje, že byl mnohokrát jako veřejně známý intelektuál a gay žádán polskou homosexuální komunitou o podporu při pochodech hrdosti, a vždy odmítl (protože angažovanost je mu cizí a je ryzím individualistou), Chutnik je v tomto směru jeho pravým opakem. Pro spoluzakladatelku nadace MaMa bojující za práva matek se literatura stala platformou pro šíření svého feministického přesvědčení a její Kapesní atlas žen je tak jasnou ukázkou čtivé angažované literatury.
V postkomunistických zemích, kdy angažované je synonymem propagandistického, to může být smrtící. Nikoli v Polsku, kde jeden z nejprodávanějších deníků má pravidelnou feministickou přílohu a témata emancipace mají v kontextu bigotního katolictví a vlasteneckého konzervatismu stále třaskavou sílu. Ta u knihy Sylwie Chutnik pramení především z literárního zprostředkování tělesnosti vystupující fyzicky z každé stránky, která je v příkrém rozporu se stereotypní představou křehkého a jemného ženství.
Autorka je spolupracovnicí Respektu.
Sylwia Chutnik: Kapesní atlas žen
Přeložili Barbora Gregorová, Martina Bořilová, Lucie Zakopalová a Jan Jeništa, Fra, 220 stran
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
