Podvody na talíři. Jak nás obelhávají potravinářské koncerny

Rozsah a závažnost některých témat si většinou neuvědomujeme naplno, protože raději nechceme – jejich náprava by vedla k radikální proměně našich životů. Patří mezi ně i stav potravinářského průmyslu. Maso napíchané vodou, záměna mletého hovězího koňským masem, dioxiny ve vejcích, melamin v mléce, uran v minerálce, bakterie E. coli v zelenině, posypová sůl v potravinách, imitace sýra a uzenin, smrtelně jedovatý metanol v alkoholu… To jsou skandály, které proběhly jen v posledních měsících médii.

To, že nejde o pouhé výjimečné a politováníhodné omyly, ale spíše jen o špičku ledovce, se snaží nastínit kniha německého sociologa a aktivisty Thila Bodeho Podvody na talíři doplněná o řadu českých reálií.

Hašteřivý výtržník v. koncerny

Pohled ze země, která nám připadá mnohem civilizovanější než ta naše, odhaluje, že globální problém vůbec není v tom, že by zrovna Česká republika byla „popelnicí Evropy“ a naše šetřivost nás vydávala všanc podvodníkům. Do Německa se sice nenavážejí ve velkém například levné a nekvalitní polské potraviny (přičemž ty dobré zůstávají v Polsku), podvody a nekalé triky se ale dějí zcela systémově i u potravin tzv. kvalitních a tzv. zdravějších nebo minimálně těch dražších – tedy „fitness“, „bio“, „inovací“, „vylepšených receptur“, „tradičních receptur“, „lokálních specialit“ apod. A Němci i Češi je kupují, protože z velké části pořád věří, že reklama nelže.

Morální rozhořčení nad tím, „čím nás krmí“, je snadné a leckdo díky němu z mála dokáže uplést obří konspirační teorie. Při čtení knih o potravinách či výživě se tak vyplatí mít na pozoru, kdo co z jaké pozice píše, jakou má k tomu kompetenci a motivace. Sedmašedesátiletý Thilo Bode vystudoval nejprve sociologii a pak národohospodářství, ve své disertační práci se věnoval ekonomice rozvojových zemí. V letech 1989–2001 působil na vysokých postech organizace Greenpeace, v roce 2002 založil vlastní organizaci Foodwatch zaměřující se na ochranu běžných spotřebitelů a za tuto práci byl před pěti lety oceněn titulem Sociálně prospěšný podnikatel roku. Neúnavně vystupuje v médiích a nehledí příliš na vedlejší ztráty. Potravinářské koncerny se ho pochopitelně snaží co nejvíce očernit a znevážit, takže ho označují za hašteřivého výtržníka, který chce hlavně upoutávat pozornost, aby získával finanční dary.

Jeho kniha je pak nejenom investigativním pohledem do zákulisí výroby a marketingu, ale také osobní polemikou. Nejde mu jen o samotná fakta, ale hlavně o to, jak je koncerny představují na trhu a jak se obhajují v médiích. V jistém ohledu tedy jeho kniha slouží i jako trénink mediální gramotnosti a zvyšování schopnosti odhalit tzv. spin doktorství, schopnost žvanivých mediálních mluvčích převracet skutečný stav věcí na hlavu.

Za únosnou hranicí

Začít se dá u her se slovem „lehký“, jak se prezentuje mnoho výrobků, v nichž je spousta cukru a tuku a po nichž se jednoznačně tloustne. Bode na mnoha příkladech dokazuje, že ony „lehké svačinky“ jsou ve skutečnosti těžkotonážní kalorické bomby. Inovace a údajná vylepšení zase v naprosté většině případů jen srážejí výrobní náklady výrobců, ale ceny výrobků přitom zůstávají stejné, nebo častěji dokonce stoupají. Mnohdy není dokonce jasné, proč by se měly inovovat jednoduché základní potraviny jako máslo či marmelády, z nichž se beztak vaří nejlépe.

Vrcholným ohlupováním a nejzákeřnější manipulací však podle Bodeho je, že se potravinářské společnosti typu Nestlé a Danone zaměřené na výrobu tučných cukrovinek, staví jako podporovatelé sportu. A to jak sponzorováním sportovních aktivit a soutěží, tak mluvením o tom, že obezita není daná jídlem, ale nedostatkem pohybu. Přičemž většina výživových odborníků a trenérů vám řekne pravý opak: jídlo je klíčový faktor toho, jak vypadáte, pohyb je bohužel jen doplněk. I maximálně intenzivně trénující člověk, pokud jí špatně, příliš nezhubne.

Cílem koncernů tedy není nic jiného než veřejnosti vsugerovat, že si za svou tloušťku můžeme jen my sami. Bode však dokládá nesmyslnost takového tvrzení – jednak je téměř nemožné množství oné přebytečně konzumované energie vysportovat, jednak na sladkém prokazatelně vzniká závislost a jednak reklama v lidech neustále posiluje potřebu se za něco „odměnit“, „odpočinout si“, trochu „hřešit“ apod. Zkrátka, ani kdyby malé děti denně dřely na poli pod bičem drába, neměly by šanci vykompenzovat si tím svá sladká pitíčka a tučné pamlsky. Dávno jsme svými stravovacími návyky překročili únosnou hranici.

Snížená kvalita života

Bode je výborný polemik a člověka při čtení jeho knihy může jímat hrůza nad tím, co všechno je nám potravináři zatajováno nebo jak je co překrucováno. Zároveň však cítí jistý pocit satisfakce nad tím, jak to autor těm „padouchům“ argumentačně natřel a vycházejí z toho jako neupřímní a falešní kašpaři. Někdo mimořádně korektní by se sice mohl ohradit, že Bodeho text je ve své energičnosti podobně sugestibilní jako jím kritizované reklamy a zavádějící obaly, ale když se zaměříme na jednotlivá data, tak ani drobné lapsy a neaktuálnosti nic nemění na jeho pronikavosti a přesvědčivosti.

Jistě, určitá firma už dnes třeba nepoužívá problematické zahušťovadlo do jistého výrobku, ale ten i tak zůstává nesmyslnou a předraženou „inovací smetany“. A jíst co nejméně průmyslově zpracovávané potraviny je základní know-how každého trochu myslícího člověka, který si váží svého zdraví.

Snad jedinou vyloženou slabinou útlé knihy je, že nevysvětluje principy, podle nichž navrhuje zavést jasné značení obsahu živin na obalu. Idea „semaforu“, kdy by zelená, žlutá a červená barva upozorňovaly na vhodné, méně vhodné a nadbytečné množství bílkovin, cukrů, tuků a soli, totiž sice v letmém načrtnutí vypadá jako ideální pomůcka pro snadnou orientaci. Odkud se ale bere představa, že všichni lidé potřebují stejné množství živin, se tu nedozvíme. Zdá se, že tady si Bode nechává část své agendy pro sebe, aby předešel zbytečnému relativizování, protože jeho cílem je vytvořit co největší nátlak na politiky, kteří potřebují jasná sdělení.

Bode také bývá obviňován, že ze spotřebitelů dělá nesamostatné děti, i když právě kapitola o tom, jak záludně výrobci uvádějí složení výrobků, vyznívá snad nejabsurdněji a dokazuje, že ani oni sami, pokud jsou s ním přímo konfrontováni, ho nechápou a neumějí se jím řídit.

Kniha Podvody na talíři každopádně není jen o jídle či nakupování. Zapadá do mnohem širšího proudu publikací, které argumentují tím, že neustálý ekonomický růst některých odvětví jasně vede ke snižování kvality výrobků i života spotřebitelů.

Thilo Bode: Podvody na talíři. Jak nás obelhávají potravinářské koncerny
Přeložil Vladimír Čadský, vydalo Rybka Publishers, 204 stran