Vlastně to celé připomíná divadelní hru. Nebo filmovou povídku. Pár scén v několika málo lokacích, ne moc dlouhé dialogy, krátké a svižné rozehrávání situací, stoupající napětí v očekávání v úvodu naznačeného konce, který se rychle blíží, protože už už nás tlačí čas, takže musíme směřovat do finále. Britská spisovatelka Deborah Levy (55) řadu her napsala, několik i režírovala. A tahle zkušenost se v její zatím nejúspěšnější knize (před dvěma lety finále Man Bookerovy ceny) odráží.
Novela Doplavat domů je takovým malým letním dramatem. Na francouzskou Riviéru se přijíždí rekreovat rodina v čele s básníkem známým pod iniciálami JHJ. Respektive spíš v čele s jeho dospívající dcerou Ninou, protože o ní/o ni se tu bude hlavně hrát. Po příjezdu rodina nachází v bazénu penzionu na první pohled podvyživenou a na druhý pohled citově značně rozjitřenou ženu jménem Kitty. Nahou, mimochodem. Chvíli to vypadá, že si spletla datum vlastní dovolené, že dorazila na prázdniny omylem o něco dřív, když hotel ještě využívají předchozí nájemníci. Jenže něco v tom nehraje, tohle nebude náhoda, Kitty ví očividně o básníkovi a jeho nejbližších víc, než je zdrávo. Ona sem prostě chtěla přijet dřív, aby je tu potkala.
Básníkově ženě je to jasné, nestalo se jí to zřejmě poprvé, její muž má obdivovatelek se sklonem k srdceryvným scénám nepočítaně. Takže proč si dělat těžkou hlavu, prostě za ním dorazila další, proto Kitty nabídne, ať klidně zůstane u nich, jeden pokoj je stejně volný a manžel alespoň ukáže, co a kdo je jeho srdci bližší. Což, jak se dá odhadovat, vůbec nefunguje: Kitty ve všech lidech kolem sebe spustí lavinu potlačovaných emocí a křivd, letní idyla se záhy mění v existenciální horor. Vévodí tomu pochopitelně Nina, protože ta je zrovna v obtížném období, kdy ji rozhodí úplně cokoli, natožpak žena, která jí z nějakého neuchopitelného důvodu usiluje o tatínka.
Jak to celé skončí, není těžké uhádnout. Když Deborah Levy v úvodní předscéně odehrávající se na horské silnici v pár větách naznačí, že se JHJ pár týdnů po bazénovém setkání kamsi řítí v autě s Kitty, která mu do ucha šeptá: „Život stojí za to žít, protože doufáme, že bude líp a že se všichni v pořádku dostaneme domů“, dá se v tomto poněkud čechovovském světě velmi snadno předjímat, že v pořádku se tady snad i někdo domů dostane. Ale rozhodně to nebudou všichni. Zvlášť ne ti, kterým – zcela marně – nejvíc držíme palce.
Momentky nad bazénem
Síla stylu Deborah Levy je v jeho úspornosti. Scény líčí, jako kdyby šlo o fotografické momentky, u nichž můžeme jen matně tušit, co se skrývá za okrajem výřezu, který z děje vytrhl hledáček fotoaparátu. Svět se v jejím podání stává jedním malým bazénem, do nějž někdo nalil příliš chloru a všechny z něj pálí oči. Dá se jen tušit, že takových bazénů bude ve světě nejspíš mnohem víc a že naopak někde jinde takové bazény vůbec neexistují. Místo nich je tam třeba krásné azurové moře a háje fíkovníků, kde se mají všichni rádi. Autorce jde ovšem jen a pouze o právě tenhle jediný bazén. A v něm se zrovna vznáší nahá Kitty, která v JHJ otevírá jedno dávné trauma z dětství, před kterým se snažil celý život uniknout. Jenže zkuste utéct bolesti z toho, že vás někdo opustil, a zkuste se vyhnout tomu, abyste sami neopouštěli druhé.
Deborah Levy si libuje v mikrosituacích. A také v otevřených koncích, což platí víceméně i pro samotný závěr. Když jednou Kitty podstrčí JHJ svou báseň, jíž ho chce okouzlit, poeta zmateně zírá na řádky, v nichž jsou za každým druhým slovem připojena písmena etc. Jako by vše naznačené mělo mít ještě nějaké pokračování. Otázkou ovšem je, kam ono „atakdále“ směřuje, protože možností je nepočítaně. Objektiv fotoaparátu útlé novely přitom trpělivě, a možná i poněkud škodolibě zůstává dál zaostřen výhradně na bazén.
Autorka nicméně na rozdíl od Kitty nehraje se čtenářem hru, v níž je všechno ponecháno jen na něm. „Přijmout její jazyk znamenalo přijmout, že o něm, svém čtenáři, má velmi dobré mínění,“ uvažuje v knize JHJ ironicky nad Kittyinou zmatenou básní. Ne že by Deborah Levy své publikum podceňovala. Ale text mu naopak servíruje v tak lehce stravitelné podobě, až se člověk po přečtení diví, jak snadno se mu v hlavě usadil jeden malý letní příběh, ze kterého ho pár týdnů bude mrazit.
Deborah Levy: Doplavat domů
Přeložila Jana Kunová, Odeon, 160 stran
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
