Jeden den v životě

Ráno. Vzbouzím se sám od sebe chvíli před pátou. V mém věku už mají lidé většinou budík v sobě. Vstávám tak, abych nevzbudil manželku, ta má ještě přes hodinu čas, ale nakonec neodolám, abych ji aspoň nepohladil na rozloučenou. Se snídaní to moc neprožívám, káva do termosky bude prozatím stačit. Pohled z okna mi říká, že na leden dnes bude hezky. Vyrazím tedy spíš nalehko, jen ve slabší bundě, mikině a teniskách.

Před domem mě čeká auto. Je to dodávka Peugeot Boxer, nástavbou zvětšená skoro na náklaďák. Podle toho, kolik v ní trávím času, bych ji pomalu mohl začít považovat za svůj druhý domov, ale není čas na úvahy. Naštěstí se nemusím harcovat po několika štacích jako kočovný umělec, zajíždím stále na jedno místo.

Nejdřív ale naložit zboží. Pekárna je od mého bydliště něco přes kilometr, silnice vede mezi zahrádkami. Teď v zimě opuštěnými.

Nakládka zboží má dvě úskalí. Dnes je to dobré, nemusím ani moc dlouho čekat, nikdo přede mnou nestojí. Druhá věc je zacouvat k rampě. Není to moje silná stránka, třebaže řídím už více než třicet let.

Mám tedy naloženo a zanedlouho stojím u metra Hloubětín. Je pár minut před sedmou, stihl jsem to tedy včas. Vyrovnat pečivo do výlohy a opatřit je cenovkami by šlo rychle, ale už začínají chodit první zákazníci. První část pracovní doby patří těm, kdo jdou do práce a kupují si snídani nebo svačinu. No a dál už to jde jedno po druhém: po hodině ranních ptáčat začínají chodit maminky s kočárky. Rozesměje mě holčička, která ukusuje banán a tváří se při tom, jako by polykala ježky. Dokud se nedělá fronta, je čas prohodit pár slov navíc, ale pozdrav a úsměv si odnáší každý. Lidé mě tu už znají, nakupují u mne rádi a já mám po letech pocit, že někam patřím. Volá kamarád Karel a sděluje dlouho očekávanou zprávu, že kočka jeho kolegy má koťata. Až povyrostou, budeme si moci splnit naše rodinné přání a jedno z nich si přivézt domů.

Kolem jedenácté se začínají trousit dělníci z okolí. Kupují hlavně sladké, asi kvůli přísunu energie. Podle řeči odhaduji, že mnoho z nich pracuje hezky daleko od domova. Také dávám první prémii, sáček cappuccina, jako poděkování za nákup přes 100 Kč. Ze zákazníků pouze důchodci nemají svou hodinu, chodí si, jak je napadne. Rádi si povídají a oceňují jiný zlepšováček – je jím hák, na který si mohou zavěsit hůl.

Mezi jednou a druhou odpoledne je dost mrtvo, lidé začnou víc chodit až poté, co jim skončí pracovní doba. Už jich nebude tolik, ale budou kupovat objemnější věci, chléb a housky… Zatím je čas dojít si koupit něco k obědu. Soused, řezník a uzenář (jezdí sem jen dvakrát do týdne, zato až z Podkrušnohoří), mi tentokrát usnadní volbu. Kupuji u něj porci guláše a pro rodinu párky k večeři.

Slunce se sklání za paneláky. Zbývá spočítat tržbu, odnést ji na pobočku spořitelny, sepsat, kolik zbylo. S tím už mi pomůže manželka, která se tu zastavila cestou z práce. Je to vítaná pomoc, člověk toho má za celý den dost. Zpátky vezu neprodané zboží jen za 350 Kč, takže to byl úspěšný den.

A že byl úspěšný, jsme nakonec ještě odměněni exotickým pohledem: přes náměstí jde pán s batohem na zádech a na něm mu sedí papoušek. A to ne ledajaký, je to mohutný ara zelenokřídlý.

A touto scenerií téměř robinsonskou pro nás končí pracovní den v pojízdné prodejně.

prodavač pojízdné prodejny