Editorial: Vláda vůle, či zvůle

Kdo by si to byl pomyslel, že se někdy nebudeme moci dočkat chvíle, až bude konečně jmenovaná vláda. A to dokonce vláda, která nevzbuzuje nijak velké nadšení. Miloši Zemanovi se podařil nebývalý kousek, když zdejší politiku postavil do černobílé situace: buď jste pro demokratická pravidla a pak chcete, aby vznikla vláda, kterou si lidé zvolili (byť se vám nelíbí), anebo nejste zastáncem demokracie a pak vše necháte ne na voličích, ale na libovůli jednoho muže – Miloše Zemana.

Levice se od roku 2006 těší, až se opět ujme vlády v zemi, k čemuž jí měl dopomoci také levicový prezident zvolený před rokem. A teď je to jen on, kdo jí brání ujmout se řízení země, protože si vymýšlí legrační podmínky. Dokonce i tak často zatracovaná pravice a média jsou dnes na straně vznikající Sobotkovy vlády, protože jim jde o udržení demokratických pravidel. Bylo by hezké, kdyby to vedlo k obecnějšímu ponaučení, ale dá se předpokládat, že než k tomu dojde, budeme si muset projít ještě několik koleček slzavým údolím. Více k tématu v 

redakčním komentáři

a v článku

Silvie Lauder

.

…

Tento týden uplyne pětadvacet let od Palachova týdne. Sérii demonstrací proti komunistické totalitě tvrdě rozháněly pořádkové síly, zatýkalo se a vyhrožovalo, přesto tehdy přišel rekordní počet lidí vyjádřit svou nespokojenost. Přicházeli totiž i lidé, kteří o protestech slyšeli z Hlasu Ameriky a dosud se podobných akcí neúčastnili. Jako třeba učitelka Renata Závozdová:

„Do té doby jsem matně – jako všichni – věděla, že režim je schopný tvrdě trestat, že lidé sedí ve vězení. Byl to však pro mě cizí svět – nikoho takového jsem osobně neznala, nepotkávala je, nevěděla jsem, kde je hledat. A ani nehledala. Byla jsem poslušná, žádný nepřítel. Policajt byl do té doby člověk, který mě legitimuje nebo dává pokutu za dopravní přestupek. Ale v tu chvíli jsem si poprvé jasně uvědomila, že jsou policisté ochotní něco udělat i mně osobně, naprosto bez důvodu. Že jsem nepřítel automaticky.“

Pro některé to může znít překvapivě, protože tehdejší situace se v posledních letech relativizuje. Například Jakub Patočka označil éru Petra Nečase za horší než dobu komunistického premiéra Ladislava Adamce a mimo jiné napsal, že „nejpozději od roku 1988 bylo každému politicky uvažujícímu člověku jasné, že poměry se budou už jen zlepšovat“. Škoda že to tehdy nikdo neřekl pořádkovým silám, než začaly lidem vyrážet zuby. Více v článku

Chvíle, kdy se Češi přestali bát

.

Vážené čtenářky, vážení čtenáři,  inspirativní čtení vám přeje

Erik Tabery