Ke konci své novely Pes na cestě si slovenský prozaik, překladatel a esejista Pavel Vilikovský (72) stýská: „Ani takové knihy – katedrály, jaké se vydávaly kdysi, dnes už nenajdeme; dnes vycházejí takové ty moderní kostely: pěkné na pohled, světlé a útulné. Dá se v nich příjemně posedět, ale věřit se v nich nedá.“ Je třeba předeslat, že ani Vilikovského novela žádnou gotickou katedrálou není (to spíš Krev Rudolfa Slobody, již vydaly Větrné mlýny ve stejné řadě Česi, čítajte). Vilikovský je jiný typ, jako pozorný hostitel čeká na prahu svého domu. Nejsou už snad knihy – katedrály, ale stále jsou knihy – obydlí, kam se dá bez obav vejít a rozmlouvat s inteligentním autorem dlouho do noci. V esejistické novele Pes na cestě přitom Vilikovský hovoří hlavně o Slovácích, literatuře a jednom pozdním milostném vzepětí.
Třebaže na Slovensku patří Vilikovský mezi ceněné autory, v Česku není příliš znám. Zaprvé, Češi už téměř nečtou ve slovenštině, zadruhé, Vilikovského literární kurikulum obsahuje množství redakční a překladatelské práce, která bývá špatně vidět i doma, natož přes hranice. Jde přitom o zásadní pobídky – Vilikovský do slovenštiny přeložil třeba Josepha Conrada, Virginii Woolfovou nebo Williama Faulknera. Jako autor se uvedl už v šedesátých letech prózou Citová výchova v marci (1965, česky 1967), těžiště jeho tvorby však spadá až do porevolučních časů. Co do autorského typu Vilikovský v českém prostředí nemá protějšek – věc, kterou si překvapeně uvědomí asi každý český čtenář. V esejistických pasážích je Vilikovský přemýšlivý, bodavý a uštěpačný, zároveň ale nekulhá na druhou nohu: dokáže suverénně a nonšalantně vyprávět. Jeho úvahy jsou často aforisticky pointované: „Slováci jsou plaší lidé. Když má Slovák přemoci rozpaky, tak se ožere, ať raději přemáhají rozpaky všichni ostatní. O slovenských spisovatelích to platí dvojnásobně, je přece známo, že umělci jsou citlivější.“ A také jako vypravěč se dokáže velmi rychle dostat k meritu věci.
Kostra knihy je prostá. Vypravěč, který toho má mnoho společného s autorem, byť jím není, cestuje coby vyslanec slovenské kultury – „podomní prodejce“ – po Rakousku a Německu. Jako Slovák přemítající o Slovácích vede dialog s Thomasem Bernhardem, známým to „nestbeschmutzerem“, jak němčina označuje ptáky, kteří kálejí do vlastního hnízda; českému uchu zní lépe slovenský termín „samoser“. Po cestě se seznámí s jistou Grétkou, Rakušankou, žijící už nějaký čas v New Yorku, a později doprovází dva další slovenské literáty na čtení do Pasova, aby nakonec Grétku znovu vyhledal ve Vídni. Mezitím přemítá o povaze slovenského národa, o zanikajících světech umělecké literatury a koneckonců bilancuje: „Řekněme to tak, že ženy dělají život vydatnějším. Ženy a hudba. Pravdou je, že kdybych si mezi nimi musel vybrat, zvolím hudbu, a ne proto, že bych se v ní lépe vyznal.“ Místy se zdá, že jde až o nesmělou uměleckou zpověď; nesmělou: vypravěč sám sebe důsledně označuje za pouhého redaktora, nikoli spisovatele, natož umělce, k nimž vždy vzhlížel s trochou závisti a nedůvěry.
Vilikovského novela není ani v nejmenším utahaná, ale také se v ní vůbec nespěchá. Vládne tu duch pomalosti a čím dál vzácnější kouzlo uvědomělého životního odpoledne – autor se nesnaží přetlačit slunce, které už „šilhá k západu“. Na pozadí vší té ironie a sarkastických šlehů vůči národní povaze docházejí pozornosti a nenápadného ocenění prosté skutečnosti, záhyby stárnoucího těla nebo hra světla ve sklenici vína. Vilikovský velmi trpělivě koloruje obyčejné scény v přirozeném rytmu: náhodné seznámení se ženou, společná večeře, která se protáhne, nesmělé milostné sblížení lidí ve věku, kdy se už svlékáme spíš sami a za zavřenými dveřmi.
Právě na onu patnáctistránkovou milostnou scénu láká v knihkupectvích páska přes knihu jako na nejsugestivnější ve slovenské literatuře. Podobné superlativy jsou krajně podezřelé, ale ta scéna skutečně stojí za přečtení. Těžko říct, zda je nejsugestivnější či nejkrásnější, ale rozhodně je – není to vlastně víc? – sugestivní a krásná. Takových míst je však ve Vilikovském více. Patří mezi ně třeba vykreslení Hemingwaye či Faulknera na základě jejich hlasu nebo úvaha o tom, že jedinou skutečností knihy je čtenář. – Česi, naozaj, čítajte.
Autor je spisovatel.
Pavel Vilikovský: Pes na cestě
Přeložil Miroslav Zelinský, Větrné mlýny, 212 stran
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
