Prší, Vivien

Sedí u stolu, kouká do talíře a mlčí.

„Cos dneska dělal,“ ptám se, jako bych to nevěděl.

Pokrčí rameny a řekne, že nic moc.

„Tak bysme zejtra mohli na houby třeba,“ řeknu a on zas pokrčí rameny.

„Třeba.“

„Nebo na ryby.“

„Hm.“

Už je tady tejden, a celou tu dobu čekám, až se usměje. Už chápu, proč dělá Adéle takový starosti. Je smutný vidět toho kluka úplně bez duše. Ještě loni v létě, když přijel na prázdniny, to byl normální veselej klacek jako všichni ostatní. Skákal placáky do tůně pod jezem, kam jako děcko házel klacíky a kamínky. Už sice mutoval a začínal mužnět, ale pořád to byl náš Tobík. Teď mi v kuchyni sedí tenhleten mlčoch. Občas koukne do mobilu a pak si jde se sluchátkama na uších lehnout až do dalšího jídla. Celej den proleží, někdy se celý hodiny nepohne, jen si mezi prstama prohání minci.

„Má regulérní depresi,“ řekla mi Adéla a zdůraznila slovo regulérní, jako by mě chtěla odradit od případnýho zpochybňování. „Což lidi, který s tím nemaj osobní zkušenost,“ významně se na mě podívala, „blbě chápou. Depresi prostě. Žádnou depku ani blbou náladu. Má diagnostikovanou klinickou depresi a bere antidepresiva.“

Odmlčela se, aby viděla, jak mě to…