Hlas

Když jsem dnes brzy ráno zavírala okno, přepadl mě náhlý znepokojivý pocit, že léto skončilo, že se slunce do tohohle bytu, na tenhle parapet na dlouhou dobu nevrátí, že stojím na kraji chodby bezútěšných tmavých dní mezi čtyřmi stěnami a nepropustnými okny. Pak mi došlo, že je teprve konec června, a že se tedy pletu, ještě zbývají celé dva dlouhé měsíce, spletla jsem se nejspíš proto, že jsou dnes mraky tak těžké a tmavé, že usedavě prší a že mám na sobě svetr, který v tuto roční dobu obvykle nenosím. Takhle banálně se to vysvětlilo, nějakým svetrem. Ale ani vysvětlení mě nerozveselilo.

Edmund už byl dávno pryč, odcházel ještě za šera a nejspíš ve spěchu, protože boty u vchodu byly rozkopnuté, každá ukazovala cestu jiným směrem. Kudy se vytratil on? Dřív se vracel políbit mě na tvář, když už byl oblečený a nachystaný, už to ale dlouho nedělá. Že odešel, slyším podle otočení klíče v zámku. Zamyká mě v bytě. Jednou mi zapomene nechat druhé klíče a umřu tu při nějaké živelní pohromě.

Většinou vstávám několik minut poté, co odešel, když mám jistotu, že už je v autě, že už se nevrátí pro něco zapomenutého. Nechávám mu v koupelně volno, nepřekážím. Někdy spím ještě déle, třeba i půlku dopoledne, choulím se v kokonu postele a představuju si, že jsem v něčí náruči, peřina je náruč nějakého muže, netroufám si ale být moc konkrétní,…