Příběh Edice Expedice

Čte se to skoro jako detektivka, a přitom je to o literatuře. Psali ji mnozí a mnohé v době tzv. normalizace, tedy v letech 1969–1989, a vydávali v různých neformálních, nestátních edicích. Chtěli udržet kulturu, mít kam psát, tvořit. Jednou z mnoha těchto edic – vedle Petlice, Svíce, Parafu, Kvartu a dalších – byla i Edice Expedice, která vznikla v roce 1975. U jejího vzniku byli Daňa Horáková a Václav Havel, jeho bratr Ivan převzal organizační úlohu v době Václavova uvěznění a v celém neformálním podniku se intenzivně angažoval také literární vědec a kritik Jan Lopatka. Celkem k „vydání“, tedy k přepsání na psacím stroji, připravili na 250 knih. Všichni to dělali zadarmo a v neustálém nebezpečí, že je za to zavřou.

I názvy kapitol pozoruhodné knihy mladé bohemistky Gabriely Romanové jsou nepřímo podřízeny detektivnímu záměru – například: Proč vlastně Expedice, Kdy a kdo za to může?, Zádrhele v komunikaci… Dobrodružné vyprávění doplňují třeba fotokopie seznamu knížek v edici „vydaných“, na kterém je krásně vidět, jaké chyby měly tehdejší mechanické, stále opravované psací stroje. Vedle pečlivě zpracovaných odkazů na archivní údaje najdeme v knize citace z historických textů i kopie z výslechů věnovaných „závadové literatuře“, jak tyto knihy nazývali totálně nevzdělaní pracovníci StB. Objevíme tu také protokoly o zadržení karavanu, který literaturu převážel přes československé hranice v dubnu 1981, nebo fotografie protagonistů Edice Expedice či vyhledávací karty, podle nichž StB identifikovala psací stroje, na kterých se tento „podvratný materiál“ rozepisoval.

Charakteristické přitom je, že na textech vydávaných v Edici Expedice – v počtu asi 12–14 kopií – nebylo nic podvratného ani protistátního. Naopak, texty tehdy pronásledovaných autorů jsou dnes součástí maturitních otázek. Tajně, tedy nelegálně, byly v EE přepsány a k dispozici dalším dány například Hrabalův Něžný barbar,O povaze naší kultury Václava Černého, dvě divadelní aktovky Václava Havla Audience a Vernisáž, Patočkovy Kacířské eseje nebo Orwell, Mandelštamová, Heidegger, Lorenz… Prostě texty, které patří ke všeobecné vzdělanosti v tomto století. Přestože jsem v té době žila a zažila to, dodnes nechápu, proč je tehdejší komunistický režim zakazoval a zabavoval.

Kniha Gabriely Romanové obsahuje nejen seznam knih v EE „vydaných“, ale také deset rozhovorů s těmi, kdo se na této činnosti podíleli. Jako organizátoři, jako přepisovači textů, jako autoři, jako ti, kdo knihy dopravovali do zahraničí k československým nakladatelstvím. K tomu je uveden i popis jednotlivých vývojových fází Edice Expedice, dílen (tedy často bytů), ve kterých se texty připravovaly, seznam dešifrovaných zkratek „výrobců“. Z osobní perspektivy a zaujatě vyprávějí o různých podobách a složkách své „protistátní“ činnosti.

Protistátní? Ne, naopak jejich práce českou kulturu udržovala a povzbuzovala autory k další tvorbě. Přestože zde byla sovětská okupace a oficiální cenzura, nebylo dvacet normalizačních let promarněných. Byla též časem tvůrčím a vydaná – vlastně přepsaná – díla se s pomocí našich lidí v exilu dostávala i do světa kultury v zahraničí a dělala této zemi dobrou reklamu. Vědělo se, že to tu ještě nevzdali všichni. Díky pečlivé práci Gabriely Romanové na to snad nezapomenou ani mladší generace, které tu dobu nezažily.

Autorka je socioložka.

Gabriela Romanová: Příběh Edice Expedice
Knihovna Václava Havla, 212 stran