Kulky a opium

Přede dvěma týdny, 4. června, si svobodný svět připomněl masakr na náměstí Nebeského klidu v čínském Pekingu v roce 1989. Komunistická vláda tehdy proti protestantům, kteří volali po demokratizaci společnosti, vyslala tanky. Vojáci zabili a zranili tisíce bezbranných lidí, další tisíce pozatýkala policie a posléze byli mnozí z nich odsouzeni k „velké trojici“ trestů: trestu smrti, trestu smrti s odkladem a trestu odnětí svobody na doživotí. Někteří z odsouzených hnijí ve vězení dodnes.

Mezi „šťastnější“ účastníky tehdejších událostí patří básník a hudebník Liao I-wu, který si odseděl čtyři roky. Ve vězení se po krutém mučení několikrát neúspěšně pokusil zabít, dnes žije v německém exilu. Odsouzen byl za báseň Krveprolití, jež se po masakru šířila mezi lidmi načtená na magnetofonový pásek a ve svém vysílání ji zveřejnil Hlas Ameriky a BBC. K tehdejším událostem se pak vrátil i v knize rozhovorů s demonstranty nazvanou Kulky a opium, která nedávno vyšla v českém překladu. Je přínosná hlavně ze dvou důvodů: narušuje mediální stereotyp, v němž se události na náměstí Nebeského klidu popisují převážně jako organizovaný studentský protest, a hlavně nezůstává jen u krutých událostí masakru, ale sleduje osudy protestantů mnoho let poté, co skončili ve vězení a pak byli vyvrženi zpět do „normálního“ života.

Zbabělí vůdcové

Většina rozhovorů z knihy Kulky a opium proběhla v roce 2005, šestnáct let po oněch krutých událostech. Liao I-wu jezdil po Číně několik let, přes známé se snažil kontaktovat bývalé vězně a zaznamenával jejich osudy. Mnozí na tom byli hůř než on. Ve vězení strávili osm, dvanáct, šestnáct let. Z vězení se vrátili dezorientovaní, zestárlí, báli se přejít přes ulici. Mnozí nechtěli o svých příbězích mluvit ani po tolika letech, stále měli strach z postihů. Liao I-wu proto v úvodu vysvětluje, že mnoho rozhovorů do knihy nemohl zařadit.

Jeho Kulky a opium nejsou prostým dokumentárním svědectvím. Nahrával sice rozmluvy na diktafon, posléze je však literárně upravoval a okomentoval. Každý rozhovor uvádí kratším textem popisujícím okolnosti rozhovoru, těžkostmi při přesvědčování respondentů, dojmy z jednotlivých setkání. Jeho osobnost výrazně prostupuje všemi těmito komentáři a i v samotných rozhovorech je patrné, že je ve svém náhledu na tehdejší události neoblomný.

Velmi příkrý je ke studentským vůdcům, pro něž má především slova pohrdání. Obviňuje je z neschopnosti a zbabělosti. Podle něj nebyli schopni se mezi sebou domluvit na společném postupu a postavit se do čela nepokojů. Ve svých proslovech každý vyzýval k něčemu jinému, v hlavním štábu se dokonce kvůli neshodám poprali. A když šlo do tuhého, tak se rozutekli.

Hlavními hrdiny a oběťmi jsou proto pro Liao I-wua lidé, které nazývá „výtržníky“. Ti podle něj neměli s organizací původních protestů příliš společného. Prostě se k nim připletli a posléze se spontánně přidali na obranu bezbranných, přirozeně podlehli vypjaté atmosféře a protestnímu nadšení. Snažili se armádě zablokovat přístup do města, stavěli barikády, demolovali vojenská vozidla. Přínosná jsou v této souvislosti mnohá svědectví o tom, že střety neprobíhaly jen na náměstí Nebeského klidu, ale především v přístupových ulicích, kde také docházelo k nejbrutálnějším zásahům. Vojáci často stříleli i do oken okolních domů. Na druhou stranu mezi nimi byli tací, kteří odmítli najíždět do protestujících vozidly, nesplnili rozkaz a později byli odsouzeni ke stejným trestům jako demonstranti.

Hrdinové a kriminálníci

Převládající dojem z rozhovorů je rozčarování a hořkost. Zpovídaní se necítí být hrdiny. Podle jejich mínění je do vězení dostala smůla, nerozvážnost, v nesprávnou chvíli byli na nesprávném místě. Všichni vzpomínají na kruté bití, kterým si prošli nejprve ve vyšetřovací vazbě a posléze i ve věznici, kde panovaly otřesné životní podmínky. Při výsleších bylo bití zcela normální součástí procedury. Ve vězení pak nejprve každý nováček dostal nakládačku od spoluvězňů, jimiž byli často drsní kriminálníci a vrazi, a pak se na nich kápové i dozorci pravidelně sadisticky vybíjeli.

Liao I-wu je v popisech mučení velmi detailní, až expresivní. Bití elektrickými obušky do intimních partií končí pokálením nebo pádem do bezvědomí. Špatné jídlo, prázdný žaludek a šikana od spoluvězňů jsou sdílenými zkušenostmi snad všech respondentů. Prvních pár let ještě očekávali, že by mohli být rehabilitováni, ale postupně se upnuli už jen na to, jak udržet sklopenou hlavu, aby jim režim zkrátil trest, aby přežili. Nad pocitem hrdosti převládl pocit selhání.

Demonstranti nejčastěji zmiňují, že zklamali naděje a očekávání svých rodin, rodičů a příbuzných. Namísto radosti jim přinesli potíže a utrpení. Zkazili jim i sobě život, nic neumějí, znormalizované životní podmínky po návratu z vězení je děsí. Okolí na ně nepohlíží jako na bojovníky za svobodu, ale jako na kriminálníky. Mnohé z nich opustily manželky a nedovolují jim stýkat se s dětmi. Právě takový osud potkal také autora knihy Liao I-wua – svou dceru, jež se narodila za jeho pobytu ve vězení, směl po propuštění vídat jen dva měsíce, pak se s ním žena rozvedla. Dalších sedmnáct let, až do emigrace, žil pod dohledem tajné policie, která mu při několika domovních prohlídkách zabavila všechny jeho rukopisy.

Kniha proti zapomnění

Liao I-wu je spisovatelem vzteklým a rozhořčeným. Kulky a opium jsou především svědectvím o jeho bolestivém vyrovnávání se s vlastní traumatickou životní zkušeností. Příběhy, jež v knize přináší, se samozřejmě navzájem v mnohém podobají a jsou do jisté míry monotónní. Je v tom však snad i záměr – jeho knihu lze číst jako typizovaný příběh oběti režimních represí po 4. červnu 1989.

Vyplývá z ní, že nešlo o náhlý výbuch občanské nespokojenosti. Podobně jako ve východní a střední Evropě i v Číně v osmdesátých letech probíhal pokus o reformní proces, v lecčem srovnatelný se sovětskou perestrojkou. Průběh demonstrací ovlivňovali i vrcholní představitelé komunistické strany, v níž probíhal ostrý zákulisní souboj dvou mocenských skupin, tvrdého a reformního jádra. Zásah na náměstí byl pak důsledkem vítězství první z nich.

Povzbuzující a inspirující je sveřepost a upřímnost, s níž Liao I-wu shromažďuje a zpracovává vzpomínky vězňů. Charakteristický je jeho anarchizující pohled na společnost, kterým zpochybňuje dějinnou roli vůdců. Dokazuje, že síla protestu na náměstí Nebeského klidu nespočívala ani tak v aktivitách několika disidentů, ale že šlo o spontánní celospolečenské vzedmutí. Komunistický režim se pak velmi snažil, aby se na oběti masakru ze 4. června zapomnělo. I díky Liaově knize už to nebude možné.

Autor je sociolog.

Liao I-wu: Kulky a opium
Přeložil Bohuslav Smil, Mladá fronta, 384 stran