Sex byl náš

Nové album po šestnácti letech a halové turné, které od čtvrtka od soboty kulminuje třemi koncerty v pražské O2 Areně. Čtveřice Lucie představuje bezpochyby největší tuzemský polistopadový úkaz. Na počátku devadesátých let nebylo úspěšnější kapely, zároveň v tvorbě žádné jiné skupiny se natolik silně neotiskla dobová nálada – touha po svobodě, chuť žít bez pravidel a dostat do českého popu onen náboj sexu, drog a rokenrolu, o nichž se tu nikdy předtím v mainstreamu zpívat nemohlo. A dnes už zase nezpívá – jen už to není dáno zákazy, ale vývojem a kultivací veřejného prostoru. Přestože má název EvoLucie, nové album stále sází na tyto osvědčené ingredience a do velké míry funguje jako pohled do zpětného zrcátka – drogy i sex tu jsou pět přítomné, byť již ne tím zničujícím způsobem. U příležitosti vydání nového alba a halového turné odemykáme text z roku 2014, kdy se Lucie poprvé po desetileté pauze vrátila na koncertní pódia.    

Lucie je bez přehánění největší úkaz, jaký česká scéna posledních pětadvaceti let přinesla. I přesto, že poslední řadové album vydala čtveřice David Koller, Robert Kodym, Michal Dvořák a P.B.CH. v roce 2002 a na pódiu společně nestála přes deset let. Navzdory odmlce kouzlo na fanoušky stále účinkuje, což dokazuje obrovský zájem o aktuální koncerty. V písních Lucie – především z první tří desek, jež také tvoří páteř comebackového turné – je totiž zakonzervovaná nálada českých porevolučních let. S touhou po svobodě, kterou provází obrovská naivita, i s urvaností ze řetězu, jež nezná míru.

Koneckonců, to všechno jsou rokenʼrolové emoce a díky nim se z Lucie stala kapela superlativů a rekordů. Jsou držitelé diamantové desky za milion prodaných alb a na beznadějně vyprodané turné, které minulý týden kulminovalo třemi večery v pražské O2 areně, bylo vydáno sto tisíc lístků. Zároveň její úspěch není výhradně komerční. Když v únoru 2011 vyhlašovala Akademie populární hudby ceny dvacetiletí, Lucie je ovládla v kategorii skupina, interpret i album, kde zvítězila deska Černý kočky mokrý žáby.

Co se nemohlo

„Jací jsme byli? Špatní, špinaví, zlí, zkažení,“ odpovídá s úšklebkem kytarista Robert Kodym v mystifikačním dokumentu Obrazohled, jenž byl pořízen v roce 1998 k desátému výročí založení skupiny. Do velké míry má pravdu. Přesně kvůli tomu si je publikum raných devadesátých let zamilovalo, Lucie dala pocítit, že se může to, co se předtím nemohlo. I když ona volnost spočívala jen v přitakání bezuzdnému sexu a konzumaci alkoholu, v daný okamžik se to vůbec nezdálo být málo.

V dnešním kontextu je až ohromující zažít halu po strop našlapanou nenápadnými třicátníky a čtyřicátníky, kteří skandují úderné refrény jako „Sex je náš“ nebo šovinistické „A letim a hořim a svítim a pařim. A saju a vlaju a toužim a kouřim. A padám. A vona říká ne.“ Slogany, z nichž by se současným rozhlasovým dramaturgům ježily chlupy na krku, a zároveň by se je neodvážil vypustit z úst nikdo ze současné komerční špičky, která se spíš halí do básnivých příměrů – od Tomáše Kluse po kapelu Kryštof.

Lucie přitom nebyla apoštolem sexu, drog a rock’n’rollu od prvopočátků. Nicméně v roce 1990 to byla skupina, jež byla ze všech nejlépe připravená na popularitu. Za úspěchem a profesionalizací šli cílevědomě od chvíle, kdy jim Supraphon v roce 1988 vydal první singl Pár fíglů, skladbu dnes notoricky známou pod názvem Šrouby do hlavy. V perestrojkové atmosféře se objevili v pořadech jako Pionýrská vlaštovka nebo Televizní klub mladých a bezprostředně před pádem režimu zvítězili na Mladé písni v Gottwaldově. Už měli renomé, ale na dlouhohrající desku si museli nechat zajít chuť. Pro šéfy Supraphonu byly Kollerova pražština a frázování s důrazem na nepřízvučných slabikách nepřijatelné.

Debut tak spatřil světlo světa v říjnu 1990 a je to podivuhodná deska, z níž Lucie na aktuálních koncertech odehrála ve srovnání s ostatními alby nejvíce písní. Je rozkročená mezi normalizací a přicházejícím kapitalismem jako žádné jiné tuzemské dílo. Na jedné straně jsou tu bezproblémové skladby typu Troubit na trumpety by se nám líbilo, Mít tě sám či zmíněné Šrouby do hlavy. To jsou pokusy, jak vyjít se systémem. Akcentují dobově přijatelný, až novoromantický klávesový zvuk a jsou opatřené nezávadnými texty. Největší starostí socialistické mládeže tu je milostný trojúhelník. Vedle nich však najdeme protirežimně laděný Oheň, který uvádí verš: „Už se nechcem nikdy vracet tam, kde nám bylo mizerně.“

Deska tak nevědomky zaznamenala přerod hodnot v roce 1990 a první turné s padesátitisícovou návštěvností už Lucii zastihlo jako kapelu, jež má potenciál oslovit davy teenagerů. Neměli v sobě vyšší umělecké ambice typické pro izolovanou undergroundovou scénu ani nezačali okamžitě s pádem železné opony šilhat po zahraničních trendech jako kapely typu Toyen nebo Ecstasy of Saint Theresa. Vzory čtveřice muzikantů se sice rozpínaly od Neila Younga po Duran Duran, ale stejně tak ctili Pražský výběr – a snažili se neztratit rozpoznatelný český výraz, který je přibližoval k publiku.

Mejdan mohl začít

Lucie dokázala s debutem i druhým albem In The Sky (1991) nahradit celou garnituru normalizačního popu a etablovala se jako kapela oslavující čirou slast. Divoký mejdan mohl začít. Byť se v písni Černí andělé vznáší přízrak AIDS, poselství je jasné: Sex je náš, dělá dobře mně i tobě. Jako by nebyl čas na nic jiného než na rauš – a jak kapela vzpomíná v knižní biografii Honzy Dědka nazvané Šrouby do hlavy, často z něj nevyšla několik dní.

Přestože byla pravověrnými rockery považována za líbivý pop pro holky a přitažlivý Koller i křehce působící Kodym se okamžitě stali jejich idoly, s odstupem spíš vyniká, jak sexisticky a vulgárně se k ženám vztahovala. „Nečum blbě, ani na mě nekoukej. Sedni si tu, drž hubu a poslouchej. Že si myslíš, že jsem z tebe hotovej. Nejsem sám – děvko!“ zní sloka singlu Vona říká jo, který v roce 1994 uvedl na pulty desku Černý kočky mokrý žáby plnou poživačnosti a kontrastů.

Najdou se tu akustické kusy jako Amerika nebo Sen, ale také strojově brutální otvírák Krev a r’n’r, kde se vzývá perník, koks a „všechny sračky světa někdy pro radost“. Píseň toho, kdo bere, co chce, a nemyslí na následky. Deska slavila úspěch i díky pečlivé produkci kytaristy Ivana Krále (Patti Smith, Iggy Pop), který čtveřici českých floutků ihned zaskočil vysokým pracovním nasazením a přáním suchého studia (tedy nahrávání bez alkoholu). Jak později popisovali, takhle upjatě si ten newyorský punk nepředstavovali.

Oproti Královým požadavkům rockerský život v podání Lucie roku 1994 nemá příchuť destrukce; jen uvolňuje nakumulovanou energii, jež se v porevoluční době řinula všemi směry. Ani prostituce není ve skladbě Šťastnej chlap nahlížena jako sociální problém, ale jako snadná možnost výdělku. Přitom nelze říci, že se za pronášením genderově i jinak nekorektních výroků skrýval zlý úmysl. Černý kočky mokrý žáby jsou výsledkem nereflektované závrati z toho, co vše se dá ve výjimečné historické etapě vyzkoušet.

Členové kapely s výjimkou zkušenějšího Kollera byli v době založení čerství dvacátníci a jejich publikum většinou teenageři. Lucie se tak stala pro jednu generaci soundtrackem pro první vyhrané mladické vzbouření. Revolta se navíc kryla s pádem režimu, což věcem dodávalo vzrušující příchuť snadnosti a pocit, že vše je na dosah ruky. Revoluce nabízela šanci začít s čistým stolem, navíc je nestačila zformovat normalizace. Nejen sex byl jejich, ale vlastně i celý svět.

Série odchodů

Zpětně viděno zarazí, že zpívat o děvce, popřípadě ostošest pít během předávání hudebních cen se v porevolučních sezonách nejevilo jako problém. Ty nastaly až v roce 1998, kdy Česká televize – a pár měsíců po ní i Nova – stáhla z vysílání klipy k novým skladbám Medvídek a Panic. První prý propagovaly konzumaci drog, druhý provokoval sexuálním obsahem. Byť se rozhodnutí jevilo sporně a Medvídek posbíral nejednu kritickou cenu, začínalo být zřejmé, že už se rodí mantinely, jež není dovoleno překročit ani tuzemské skupině číslo jedna.

Zklidnění zastihlo Lucii v novém tisíciletí, kdy se v akustických a pomalejších kusech – Ona ví nebo Daniela – začal chtíč maskovat poetickými obrazy. Ve stejnou dobu však také dosáhlo napětí mezi členy vrcholu; následovala mediálně nepřehledná série odchodů a vyhazovů, načež Lucie zmizela ze scény. Kodym se střídavě věnoval kapele Wanastowi Vjecy, Dvořák nadžánrové hudbě, ale nejvíc bylo slyšet o Davidu Kollerovi, který se kromě sólových alb pustil do budování pražského kulturního centra MeetFactory.

Na Lucii by se snad i zapomnělo, nebýt zprávy, která přilétla jako blesk z čistého nebe. Kapela v původní sestavě vystoupila v prosinci 2012 na vánočním večírku PPF, finanční skupiny, jejíž strmý rozjezd v dobách kuponové privatizace se nejen symbolicky kryl s hvězdnými okamžiky Lucie. Obě skupiny – hudební i finanční – tak mimoděk ukázaly, že vzešly ze stejného podhoubí. Ukázalo se, že uplynulo dost let na to, aby si Lucie i její publikum jdoucí přes generace dovolilo myslet nostalgicky – a také za tu nostalgii něco utratit.

V karlínském divadle měl loni premiéru muzikál Lucie, větší než malé množství lásky, postavený na hitech kapely. Rok nato Lucie pokořila velké tuzemské haly s písněmi, jež zaznamenávají dospívání generace, která – obrazně řečeno – vyrůstala bez dozoru. Tuto ingredienci nelze vymazat a dodnes obestírá kapelu neopakovatelnou magií.

Všichni se tak na koncertech společně vracejí do puberty, kterou jinde není šance zažít, aby si společně nedospěle zakřičeli „Vychutnej si do dna, všechno, na co máš, a když budeš hodná, tak se uděláš“. A v myšlenkách se vrátili do doby, kdy se smělo víc; kdy společnost ztratila měřítka a ještě si nestačila vytvořit nové normy.

LUCIE

Skupina, jež s nejrůznějšími personálními obměnami fungovala od roku 1985, debutovala o tři roky později singlem Šrouby do hlavy. Ustálila se v sestavě David Koller, Robert Kodym, Michal Dvořák, P.B.CH. a natočila sedm řadových alb. Poslední desku Dobrá kočzka která nemlsá kapela vydala v roce 2002. Letošní návrat na pódia přichází po více než desetileté pauze a provází jej obrovský zájem fanoušků. Na sérii jedenácti koncertů se prodalo celkem sto tisíc lístků.