Možná o tom někdo napíše román. Anebo nenapíše a historie českého folku let šedesátých až devadesátých zůstane podivuhodným mýtem, utkaným z mnoha svědectví, obecných i zabarvených docela osobně. Jisté je, že folkové „hnutí“ v Čechách a na Moravě silně ovlivnilo pár generací mladých, kteří buď ještě ochutnali kouzlo let šedesátých, či léta dozrávání prožili už v mazlavém blátě normalizace.
Folk nikdy nebyl střední cestou mezi režimem povoleným popem a zakázaným undergroundem, ale přirozeně přetékal jakékoli hranice. Nevyhraňoval se tak ostře vůči režimu zkrátka proto, že mluvil bohatší, různorodější řečí. Působil jako spodní voda, svými kořeny byl jemněji uchycený v tradici. Když Jaroslav Hutka zazpíval lidovku ze Sušilovy sbírky, režim nevěděl, jak se té síle bránit. Když Vlasta Třešňák vykřičel svůj song o východoslovenském dělníkovi, režim zazmatkoval; vždyť na dělnickou tematiku si sám uzurpoval monopol! A když Vladimír Merta zazpíval proti válce nebo o síle přírody, tvorby či kamarádských pout – co se tomu vlastně dalo vytknout?
Péčí nakladatelství Galén, jež se soustavně věnuje současnosti i minulosti českého folku, vychází olbřímí svazek přinášející k fenoménu folku zásadní materiál. Tisícistránkový komplet textů Vladimíra Merty se jmenuje Mimo čas a pokrývá tvorbu pěti dekád, od Mertových poetisticky nadýchnutých šedesátoletních počátků až po zarputilou tvorbu folkového vytrvalce jedenadvacátého století. Vedle legendárních skladeb jako Písmenková láska,Omamná květina pravdy,Pomeranče Hieronyma Bosche a mnoha dalších tu je i celý oddíl textů čekajících na zhudebnění. Soubor doplňuje „monoopera“ Ikariána a parodistický cyklus Párkař po vzoru Josefa Hiršala.
Merta je nenasytný autor. Konvolut jeho textů není nijak časově ani tematicky roztříděn, texty se valí jeden za druhým přes sto, tři sta, sedm set stran… Text je pro Mertu prostorem, jímž přirozeně prorůstá drama, obraz, jazyk i rytmus. Texty jsou zhusta lyrickoepické, kostra příběhu či dialogu vyvolává hru obrazů – a vzápětí se z obrazů volně rodí nové situace, pomyslné rozhovory. Mertovy texty jsou košaté, do sebe se větvící, neustále přijímající podněty zevnitř i zvenčí, oscilující mezi osobním a společenským.
Merta se nebojí ničeho: osobní obnaženosti, pestré nesourodosti, komplikovanosti obrazů či pracně tvarovaných myšlenek. Nezalekne se příkrých příměrů, ale ani rozechvělých folklorních ozvěn. Často je zasněný, nicméně v pozdějších textech se nebrání ani brutalitě. Trubadúr se nevyhýbá rozevlátostem na ostří lyrického klišé, důvěřuje totiž svému bluesovému křapláku i truvérskému citu pro melodii. Co by nesnesla báseň, zpívaný text vstřebá.
O čem jsou Mertovy písně? O všem – o životě, lásce, smrti, touze, pravdě. Merta je absolutista, jeho texty plné tvořivých meandrů a odboček, jsou výrazem potřeby vyslovit se vždy cele, začít hned vším dýchat. Merta snadno mluví za sebe, jindy zas k „tomu druhému“, vzápětí za nás za všechny. V tom bylo vždy jeho kouzlo: dokázal diváka vtáhnout do svého pestrého světa, nabitého důvěrným osobním nábojem, jímž zároveň prochvívala meditace nad osudem či dobou anebo rovnou generační zpověď.
Postupem času se Merta znovu zmocňuje starých témat. K rozevláté „volné lásce“ z poetistických počátků se připojuje erotika a sex, groteskní, skeptický, vyzývavý pozdní Merta občas působí jako sardonický vyvolávač: „Kupte si milence ve Zverexu!“ Láska a sex se ocitnou v těsné blízkosti války – a právě motivy zabíjení a ohrožení se u Merty postupně rozvíjejí ve všeobecný symbol odvrácené tváře lidskosti. Poetickou vyzývavost rané písně III. perníková válka nakonec střídá krutá balkánská realita: „Kristus kráčí v první rojnici a zabíjí,“ zní blasfemicky v písni Pohřbený zaživa. Až sem jsme tedy došli? Jak jsme mohli takhle zahodit svou svobodu?
Román českého folku bude plný originálních postav: Hutka, Třešňák, Veit, Voňková, Lutka, Janota, Nos, Nohavica… Každý jinak bohémský, s jinou senzitivitou, imaginací, temperamentem, citem pro jazyk… Každý z nich prošel svými životními přemety, smířeními, rozchody. Mezi nimi je Merta renesančně rozevlátý mág, všeobjímající, nezměrný a neměřitelný. Jeho tvorba je náročná, ale zároveň bezprostředně podmanivá, Merta je pravý „meziplanetární folkař“, který i v osmašedesáti má co říci, chce mluvit a zpívat a nedá si nic vzít, aniž by se zároveň o cokoli urputně rval. Kniha Mimo čas je toho úctyhodným důkazem.
Autor je literární kritik, básník a hudebník.
Vladimír Merta: Mimo čas
Galén, 1008 stran
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
