K čemu je dobrý král

Novým španělským králem se ve čtvrtek stal Felipe VI. V čele konstituční monarchie vystřídal svého otce Juana Carlose I., který odstoupil. Španělsko má nového vládce po 39 letech, slavnostní přísahu v parlamentu Felipe složil ve čtvrtek dopoledne. Při této příležitosti odemykáme redakční komentář z tištěného Respektu: 

K čemu je vlastně král? Podobnou otázku si čas od času kladou lidé i ve dvanácti evropských zemích, kde konstituční monarchie dosud fungují. Také ve Španělsku existuje hlasitá část společnosti, která by chtěla „normální“ republiku s volenou hlavou státu. Není jich ale většina a díky Juanu Carlosovi, bourbonskému monarchovi, který ohlásil svou abdikaci ve prospěch syna Felipa právě minulý týden, to tak podle všeho ještě nějakou dobu zůstane.

Ve Španělsku se přitom nebude nadále kralovat, protože by snad dosavadní šestasedmdesátiletý vladař neměl své mouchy. Právě naopak, být na Juana Carlose v posledních letech jeho vlády přísný, je až příliš snadné. Nechat se v době hluboké ekonomické krize vyfotografovat na drahém lovu slonů v Botswaně je přinejmenším trapné, i když se povzneseme nad vkus stárnoucího lovce.

Juan Carlos v současné španělské společnosti působí vůbec poměrně archaicky, rozhodně třeba v očích emancipovaných žen, které neoslňuje jeho pověst klasického latinského záletníka s tiše trpící manželkou, královnou Sofií po boku.

Královská rodina ztratila něco ze své přitažlivosti, když se jedna z panovníkových dcer namočila po boku manžela do korupčního skandálu, který se nedávno ocitl před soudem. Král se dokonce za své kroky národu vloni omlouval. I když tedy koncovka nebyla slavná, stálo vládnutí za to. „Nejlepší král, jakého jsme kdy měli,“ chválily dokonce španělské noviny.

Pytel blech

Juan Carlos se v polovině sedmdesátých let vynořil z temnoty stejně jako celá španělská společnost. Budoucího vládce si osobně vypiplal diktátor generál Franco, muž, který rozpoutal jednu z nejkrvavějších občanských válek v Evropě a držel zemi vojenským stiskem další čtyři desítky let. Dnešní moderní Španělsko nevzniklo revolučním zvratem, ale pečlivě řízenou evolucí, jejímž svorníkem byl právě Juan Carlos.

Po Frankově smrti přitom svoboda nebyla samozřejmostí a minimálně armáda předpokládala, že král bude držet při životě dědictví svého mentora. Nesesaditelný panovník však vedl zemi právě opačným směrem k demokratické Evropě a své dědictví zpečetil v roce 1981, když v dramatickém nočním vysílání odmítl pokus o vojenský převrat.

To byly hvězdné chvíle, dobrá vláda však trvala i následující desetiletí. Španělsko je složitá země. Ideologická propast mezi pokrokovým a konzervativním pólem společnosti je v zemi hlubší, než bývá zvykem, u moci se střídají katolíci zakazující potraty s liberály zavádějícími plnohodnotné manželství homosexuálů včetně adopcí. Celou situaci podbarvuje všudypřítomný nacionalismus, ať už centrální, požadující jednotu země, nebo lokální, jenž naopak roztáčí odstředivé síly a jehož posledním projevem je snaha Katalánska o odtržení.

Ve Španělsku se dodnes zdá, že právě král je jedinou silou, která je schopna celý pytel blech držet pohromadě (ne nepodobný Evropské unii, kterou ostatně Španělé velmi dobře chápou a přes všechny problémy posledních let stále adorují). Otevřít otázku monarchie znamená otevřít otázku existence Španělska, jak ho nyní známe. Je velmi pochybné, že by zvolený představitel jednoho křídla společnosti dokázal ztělesňovat zemi s hloubkou její historie, dávné i téměř současné.

Nový začátek

Pak je tu ale ještě jeden rozměr, jenž dalece přesahuje hranice Pyrenejského poloostrova. Král – aspoň ten španělský – dává vládnutí zvláštní punc lidskosti a lidské pomíjivosti. Národ se s ním vynořil z těžké doby, kterou nechce opakovat, umazaný stejně jako on sám. Zažil s ním dobu jeho největší slávy, jež se kryje s ekonomickým vzestupem, svobodou a obrodou celé země, včetně jejího návratu do hlavního proudu evropského dění.

Je hrou osudu, že král chřadne na těle i v úsudku právě v době, kdy se Španělsko potácí na dně a zvláště mezi jeho mladou generací roste beznaděj. Ještě před pár týdny se zdálo, že panovník nakonec zemře s uvadající pověstí a korunou na hlavě. Teď však udělal poslední krok, kterým svou pozitivní roli zpečetil.

Dobrovolná abdikace krále, kterému dochází dech, není totéž co prohra ve volbách nebo nucený odchod politika, jemuž vypršelo volební období. Král vlastním rozhodnutím uzavřel jednu éru. Jeho závěrečný projev byl plný vděku za možnost být čtyři desítky let u toho, když se Španělsko proměnilo v moderní zemi. Větší část vystoupení ale věnoval budoucnosti. Odchod je novým začátkem, žezlo (v tomto případě doslova) přejímá mladá krev a ta přináší novou naději a energii, podobně jako před čtyřiceti lety. Španělsko ve své nynější skepsi náhle symbolickým činem panovníka dostává novou dávku adrenalinu do žil v okamžiku, kdy to nejvíce potřebuje.

Nastupující král Felipe a ještě více jeho žena, budoucí královna Letizia, jsou oblíbení, energičtí a moderní. Unavená země má šanci na nový začátek a Juan Carlos, muž mnoha slabin i silných stránek, za sebou nechává kus dobré práce, která nebude zapomenuta.