In káva veritas

„Ani nevím, kde začít,“ říká opatrně Pete. Jelikož beru jídlo a pití poměrně vážně, zeptala jsem se ho, co si myslí o způsobu přípravy ručně zalévané kávy, kterou ráno občas šplhounsky dělám pro přítele. Nic neponechávám náhodě. Chodím do blízkovýchodního obchodu Sahadi’s, kde kupuji jemenská zrnka. Ty pak nechám speciálně namlít tak, aby byla konzistence vhodná k ručnímu zalévání vodou. Filtr japonský. Voda ne úplně vroucí. Pohyby ruky krouživé.

Ve vší skromnosti jsem očekávala doladění maximálně jednoho detailu a pak pochvalu. Pete se na mě ale dívá spíš soucitně. „Tak zaprvé, pokud necháš kávu namlít předem a nespotřebuješ ji v následujících třech sekundách, přicházíš o většinu čerstvosti a chuti. To bys jako Evropanka mohla chápat, je to asi takový rozdíl jako mezi tím, když koupíš předkrájený a balený chleba, nebo když ho koupíš ještě teplý v pekárně.“ Jako snob na pečivo to chápu velmi dobře, a nechám si proto dovysvětlit i zbytek. (Výrazně zkrácená verze zní: čerstvě namletá zrnka mají mít konzistenci hrubé mořské soli, hrnek předem nahřát, teplota vody 93,3 °C, přestávka 25 sekund po prvním zálevu, celý proces zalévání rozložit na tři minuty, použít zhruba 350 gramů vody, smířit se s tím, že život není jednoduchý.)