Volič rozhodl, ale jak?

Evropské volby jsou tvrdou lekcí všem federalistům, kteří tlačí sjednocování Evropy dopředu navzdory přání běžných lidí. Teď je potřeba zařadit zpátečku, ubrat z Evropské unie a přidat národním státům. Zhruba tak byly v Česku i jinde vykládány výsledky hlasování do Evropského parlamentu. Jako u každých voleb je tu ale problém: výsledky se mohou číst několika způsoby a mnoho je i možností, jaké si z nich vzít ponaučení.

Dobře to ukazuje česká zkušenost. Patnáct křesel z jedenadvaceti získaly otevřeně proevropské hlasy, jež prosazují vyšší integraci Unie. Další tři mandáty drží komunisté, kteří jsou ve svých plánech značně neprůhlední a není jednoduché říct, co vlastně chtějí. Vyloženě kritická k integračnímu trendu posledních let je ODS (dvě křesla) a Svobodní chtějí rovnou EU zrušit – ti však dostali jen jedno křeslo. Na druhou stranu voličská účast méně než devatenáct procent je tragicky malá. Jak jí ale rozumět? Nepřišli lidé k volbám proto, že jsou proti směřování Unie, nebo proto, že je Unie nezajímá? A je nezájem výrazem neporozumění, či spíš pocitem, že se nic zásadního, co by vyžadovalo naše voličské angažmá, neděje?

Nejde o to výsledek bagatelizovat. Stejně tak ovšem nelze činit předčasné závěry typu – je urychleně třeba méně EU.