Palacký v koncích

Nacházím se na stanici metra Luka linky B a mám vybitou Opencard. Stojím u okénka, kde by se měla dát dobít, na něm je však napsáno: POLEDNÍ PŘESTÁVKA. Nevadí. Skočím alespoň domů a vyvenčím psa. Poté se opět vracím na stanici a zjišťuji, že polední pauza se záhadným způsobem proměnila v pauzu technickou.

V peněžence mám 25 korun v drobných a tisícikorunu s potiskem národního obroditele Františka Palackého. Vhazuji tedy mince do automatu na lístky a vypadává na mě jízdenka, s níž se můžu v prostoru metra zdržovat maximálně 30 minut od okamžiku jejího označení. Bezva. To bych možná mohl stihnout i na Českomoravskou, kam si jedu dát opravit porouchaný telefon. Stihl jsem to. Telefon je v opravně, budu se muset bez něj pár dní obejít. Potřebuji si vyřídit ještě něco na Proseku, tudíž mířím zpět k metru. Naděje, že si dobiji Opencard na Českomoravské, umírá v momentě, kdy se na informacích dozvídám, že nejbližší místo, kde lze takový úkon učinit, se nachází na Vysočanské.

Jak se přemístit onu jednu zastávku, abych nejel načerno? Zakoupení jízdenky esemeskou zavrhuji, jelikož jsem bez telefonu. V peněžence mám korunovou minci a bankovku tisícikoruny. Jízdenku z automatu za 24 Kč si tedy koupit nemohu, protože Palackého automat neskousne. Zamířím do obchodu s tabákem, nápoji, bagetami a novinami a lístky na MHD, že si tam lístek koupím. Prodavač je neoblomný: „To je moc velký, nemám na vrácení.“ Ani tady tedy nebyl Palacký přijat. Zřejmě příliš velká kapacita.

Poslední možností je pokusit se pomocí kreditní karty vybrat si z nedalekého bankomatu takové peníze, které by nebyly moc velké, aby bylo na vrácení. Vystojím si frontu u bankomatu, a když se konečně dostanu na řadu, na monitoru se objeví nápis: „Omlouváme se, v bankomatu již nejsou požadované bankovky.“

Možnosti jsou vyčerpány – musím risknout jízdu načerno. Koneckonců, je to jen jedna stanice. Jedu eskalátorem dolů. V jeho dolní části si všimnu, jak tam postávají čtyři chlapíci v uniformách dopravního podniku. Nemám dostatečnou fyzičku na to, abych se otočil a v protisměru vyběhl po eskalátoru zpět nahoru. Pokračuji tedy v jízdě.

Hned jak sjedu dolů, začne se po mně jeden z mužů ohánět pozlaceným odznakem, ať mu předložím jízdenku či Opencard. Podávám mu tedy vybitou Opencard. On si ji pomocí přístroje načte a nato mě požádá o doklady. Snažím se mu vyložit celou svou zapeklitou situaci, to ho však očividně ani trochu nezajímá. ,,Když na to nemáš, tak nejezdi!“ vyštěkne na mě revizor. Vytahuji z peněženky Františka a žádám ho, aby se mnou jel na Vysočanskou, kde si přímo před ním dobiji Opencard. Bez úspěchu. Na můj návrh reaguje tvrzením, že jsem si mohl dobít Opencard i přes internet. Předává mi pokutu (paradoxně v hodnotě tisíc korun) a pokračuje v kontrolování dalších cestujících. Dochází mi, že nemá cenu se dál hádat, nastoupím do přijíždějícího metra a vyrážím na Vysočanskou, jelikož můj původní záměr dobít si Opencard stále trvá.

Nevím, jak přesně nazvat všechny ty pocity, které se ve mně mísily, když jsem na okénku na Vysočanské spatřil nápis: MOMENTÁLNĚ MIMO PROVOZ. Jedno nicméně vím jistě: Všechny tyto nápisy na kontaktních místech pro zakoupení kuponů jsou transparentním příkladem toho, jakými různými způsoby je možné pojmenovat fakt, že Dopravní podnik hlavního města Prahy buď nemá lidi, nebo má, ale líné. Proč by za to však měli pykat ti, kdo jedou jednou za rok načerno ve snaze dobít si Opencard?

Samuel Hora,
student FHS UK