Konec eurofilů v čele Unie?

Vypadalo to jako zajímavý plán, jak přitáhnout lidi k nijak populárním evropským volbám. Voliči, kteří mají často pocit, že se v nich o ničem konkrétním nerozhoduje, letos poprvé věděli, koho by ta která strana ráda viděla v čele unijní vlády, tedy Evropské komise. Když pak nejvíce hlasů napříč Evropou nasbíraly středopravé strany, měl by podle těchto slibů do čela nové komise zamířit jejich „Spitzenkandidat“: bývalý lucemburský premiér Jean-Claude Juncker (59), a tento evropský politický matador se o džob taky hned přihlásil. Jenže to ještě neznamená, že ho taky dostane. Někteří šéfové národních vlád se totiž do nominace politika, jemuž se kvůli letitému pobytu v nejvyšších bruselských patrech a pověsti oddaného federalisty přezdívá „über-Evropan“, příliš nehrnou. Když voliči v rekordních počtech odmítli další evropskou integraci, argumentují, nemůže prý hlavní unijní těleso řídit politik, který těsnější propojení kontinentu reprezentuje. Jiní premiéři – včetně toho českého – Junckera ovšem podpořili, pro změnu s argumentem, že Juncker naopak představuje adekvátní odpověď na volby: jeho lidovce přece volilo nejvíce Evropanů.

V příštích měsících nás tedy čeká dlouhé vyjednávání, v němž se rozhodne také o tom, zda si Evropský parlament dokáže prosadit svou, nebo jestli o všem zásadním budou dál rozhodovat národní vlády.

Změnit kurz

Atmosféra u stolu, kolem něhož se v úterý sešli v Bruselu ke společné večeři šéfové vlád EU, nebyla podle českého premiéra Bohuslava Sobotky „nijak vyhrocená ani nervózní“. Což byl docela výkon. Servírovalo se totiž pouhé dva dny od oznámení výsledků evropských voleb a někteří přítomní se ještě ani nemohli vzpamatovat z porážky, již doma utrpěli od populistických a extremistických stran.

Ve skupině poražených se sešli francouzský prezident François Hollande, jehož socialisty převálcovala Národní fronta Marine Le Penové, či britský konzervativní premiér David Cameron, čerstvě pokořený Stranou za nezávislost Spojeného království (UKIP). A ani vítězům nebylo příliš do zpěvu: třeba italský premiér Matteo Renzi či německá kancléřka Angela Merkelová sice vedoucí pozice svých stran uhájili, nicméně i v jejich zemích odpůrci spojené Evropy posílili. Volební vzkaz byl pro všechny účastníky večeře jasný: ačkoli většina Evropanů zvolila umírněné, středové a proevropské strany a extremisté v parlamentu nezískali takový vliv, jak by se mohlo zdát z některých katastrofických zpráv, výsledek nelze ignorovat a tvářit se, že žádná změna není nutná.

Nejhlasitěji tuto myšlenku propagoval David Cameron, který před neformálním summitem obvolával partnery z východu i západu EU (od litevské prezidentky po švédského premiéra) a přesvědčoval je o tom, že by za takové situace nebylo moudré vybrat do čela komise bruselského veterána a federalistu Junckera. Faktem je, že málokdo reprezentuje dosavadní evropský establishment více než muž, který od poloviny devadesátých let do loňska předsedal lucemburské vládě, osm let vedl eurozónu a v EU byl za posledních dvacet let u všech klíčových rozhodnutí.

Jenže se získáváním jasných spojenců to Cameron neměl jednoduché. Zatímco jeho samotného ani třeba nizozemského předsedu vlády Marka Rutteho k Junckerovi neváže žádná loajalita (jejich strany patří v evropském sněmu k jiné frakci), Angela Merkelová či třeba polský premiér Donald Tusk se ocitli v mnohem složitější situaci. Jejich strany totiž v rámci lidoveckého seskupení Junckera jako kandidáta do čela komise vybraly a během kampaně také podporovaly. Několik dní se zdálo, že Cameron klíčového spojence získal. Podle zpráv ze zákulisí – deníku Financial Times to řekli významní straničtí spolupracovníci Merkelové – také německá kancléřka po volbách dospěla k názoru, že by Juncker jako „eurofil ze staré školy“ nebyl v okamžiku rekordní popularity euroskeptiků nejvhodnější volbou, a také proto se za něj na radě jasně nepostavila. V pátek však obrátila a v projevu v Bavorsku Junckera jasně podpořila.

Přidala se tak ke skupině premiérů, v níž je i ten český, kteří zdůrazňovali, že právě za současné situace není možné zcela ignorovat vůli unijního sněmu, a tedy většiny voličů, kteří zvolili středové strany. Navíc se za Junckera minulý týden nepostavili jen jeho domovští křesťanští demokraté, ale také druhá nejsilnější frakce v Evropském parlamentu – sociální demokraté. A k jedné či druhé skupině patří drtivá většina současných evropských premiérů, včetně toho našeho. „Je důležité respektovat rozhodnutí občanů,“ říká Bohuslav Sobotka (ČSSD). „Takže jsem za Českou republiku vyjádřil ochotu začít jednat s panem Junckerem.“ Teprve pokud by kandidát křesťanských demokratů neuspěl, měl by podle Sobotky dostat šanci další ze „Spitzenkandidaten“, a to sociální demokrat Martin Schulz.

Mocenský boj?

Hrozící spor o jméno nakonec šéfové národních exekutiv vyřešili kompromisem: Junckerovi pozici ani neslíbili, ani ho zcela neodmítli. Místo toho pověřili prezidenta Evropské rady Hermana Van Rompuye, aby začal o obsazení komise vyjednávat jak v Evropském parlamentu, tak s národními vládami. Za měsíc má pak na další radě „podat zprávu“.

Mandát Barrosovy komise končí až na podzim, a na hledání dohody či kompromisu je tedy dost času. To je dobře, neboť při tom nepůjde jen o výběr šéfa komise, ale v obecnější rovině také o to, kdo má v Evropské unii hlavní slovo: zda parlament, kterému samy národní vlády do evropských smluv (Lisabonské) „nadělily“ více podílu na moci a tentokrát ji může parlament poprvé prakticky využít. Nebo jestli navzdory formálně posílenému sněmu bude dál vše záležet na vůli národních vlád. Jak upozorňuje ve Financial Times jeden ze seniorních úředníků EU, v následujících týdnech se rozhodne, jak budou obecná pravidla ze smluv přetavena do zvykového práva, rozhoduje se o precedentu do budoucna.

Při výběru předsedy komise sice mají národní vlády „přihlédnout“ k výsledkům evropských voleb, nikde v unijních pravidlech se však nepíše o tom, že musí reprezentanta parlamentní většiny automaticky odsouhlasit. Na straně druhé ovšem předsedu komise musí schválit parlament a navíc v tajném, čili méně kontrolovatelném, hlasování. Zatím nelze odhadnout, zda se obě strany domluví – třeba na kompromisním kandidátovi –, nebo půjdou do přímého střetu. Ten by mohl vypadat tak, že Evropská rada do parlamentu pošle svého kandidáta a parlament jej odmítne. V tomto případném střetu by však šéfové národních vlád podle analytiků tahali za kratší konec – parlament za jeho nesouhlas nemohou nijak „potrestat“, a to ani klasickým nátlakovým nástrojem z podobných situací, tedy omezením rozpočtu, protože evropský sněm o svém rozpočtu spolurozhoduje. „Parlament má v této situaci silnou pozici a je si toho vědom,“ shrnuje analytik think tanku Evropské hodnoty Radko Hokovský. V případě, že by parlament předloženého kandidáta na šéfa komise odmítl, musela by Evropská rada přijít s jiným návrhem. Jak se jednotlivé strany zachovají, zatím není jasné.

A podobně dlouho bude podle všeho trvat také hledání českého zástupce v Evropské komisi. I když v médiích se případní kandidáti a jejich šance propírají už několik týdnů, k první schůzce na toto téma se koaliční strany sejdou až za dva týdny a premiér Sobotka by k výběru rád přizval i opozici. „Bylo by dobré, abychom měli co největší míru shody, pokud jde o portfolio, o něž bychom se měli ucházet,“ vysvětluje Sobotka. Eurokomisaře sice tradičně nominuje vláda, nicméně v Evropském parlamentu jej budou schvalovat také zástupci opozice (TOP 09 či komunisté). Koaliční strany jdou do jednání s dříve vybranými kandidáty: ČSSD s exministrem financí Pavlem Mertlíkem, ANO s někdejším eurokomisařem a lobbistou Pavlem Teličkou a KDU-ČSL s končící europoslankyní Zuzanou Roithovou. Přičemž Telička i Roithová jsou v trochu jiné pozici než Mertlík: europoslankyně se zatím nerozhodla, zda na nabídku KDU-ČSL kývne, a od Teličky postupně dává ruce pryč jeho stranický šéf. Nejprve se v den voleb pochvalně vyjádřil o novém europoslanci za TOP 09 Luďku Niedermayerovi, minulý týden pak i o Zuzaně Roithové.