0:00
0:00
Kultura25. 5. 20146 minut

Hovězí kostky

Emil Hakl

Emil Hakl
Autor: Karel Cudlín
64 recenze hakl kostky Autor: Respekt

Každej tady v tý republice má pocit katastrofy, přitom se nic neděje. Akorát vám klesá kredit, status, respekt, svět na vás zkrátka sere“, pronáší jeden z hrdinů nové knihy Emila Hakla Hovězí kostky. Vystihuje tím naladění i téma celé povídkové sbírky: sledujeme exkurz do světa stárnoucích unavených mužů, které přestávají bavit pijatiky, práce, ženské, cokoli. Už nechtějí v životě o nic usilovat a nemůžou už ani nikam utéct. Nemají o co bojovat, není kam se schovat. Zbývá ironie a nostalgické vzpomínky na záchvěvy radosti, které jen ještě více osvětlují bezradnost jejich současné existence. Za životní strategii volí rezignovaný ústup. Řízené vyhasínání. Už se nevzmůžou ani na vzteklou vzpouru jako hrdina Haklovy minulé prózy Skutečná událost, který sepomstí zkorumpovanému státnímu zástupci.

↓ INZERCE

Od románu Intimní schránka Sabriny Black tu ale přece jen dochází k jemnému posunu. Někde v hloubi všeho toho chcípáctví se rozeznívá i tón smíření. A působivou proměnou prochází Haklův styl. Je poetičtější, expresivnější, metaforicky bohatší a zároveň odstrojený až na samé šasi. Dál už autor v úspornosti a úsečnosti svého výrazu snad ani nemůže jít.

Posun je v tý svini

Všech jedenáct povídek Haklovy sbírky se odehrává na cestě. Během pěšího výletu do Bulharska. Parníkem na Slapy. Letadlem do Londýna. Lokálkou směrem na Klánovice. Většinou ale končí u půllitru, kafe, vína, hrnce s gulášem. Pro Hakla cesta není obvyklým symbolem životní dráhy a nepíše ani „road movie“. Pro jeho hrdiny je i cesta formou pasivního pohybu, teleportací z jedné nehybnosti do druhé. Nechávají se unášet životem jako klacek proudem řeky. Taky se žádný z nich nikde dlouho nezachytí. Ve vracáku rodinného ani pracovního života nevydrží déle než dva roky. Pak se jejich vztahy hroutí,  z práce jsou vyhozeni nebo otráveně podávají výpovědi. A zase se nechávají unášet dál. Zajímavé je, že ženské postavy – pokud se tu vůbec objeví –, se naopak projevují docela životaschopně a aktivně, jak si ve své recenzi pro měsíčník Host všimla literární kritička Eva Klíčová. V očích oné stejnorodé a rezignované mužské tlupy ovšem připomínají jen jakési observované objekty, nositelky vnad a vad, především požadavku na odpovědnost a snahu o minimální výkon, kterých se od svých partnerů domáhají.

Sbírka je to tedy koncepční. Každá z oněch cest se odehrává v jiném čase, přičemž se postupuje od roku 1986 do současnosti, rozmanitě se mění vypravěčské perspektivy (er-, ich- a často i du-forma). Při jednotlivých námětech Hakl zřejmě čerpal z vlastní zkušenosti, ale všechny texty vznikly nově. Tematické podloží tvoří jemné narážky na společenský vývoj a politickou situaci: revoluční ideály jsou fuč, jiné v nedohlednu, Pána Boha – který stejně není – popravili komunisti. Národ přešlapuje v blátíčku hřejivé skepse a fňuká nad pivní pěnou podobně jako dva hospodští kumpáni v povídce Planeta Žižkov (2006): „Ubíjející nuda v luxusním vězení – tu znám akorát z Klaunovejch názorů.“ – „Co bysme za ní dali.“ – „Ta už tu je, akorát bez luxusu – makej, nebo chcípni. Což se nemusí vylučovat.“ – „Na rozdíl vod minulosti, co tě voštemplovala, zařadila a řekla: Makej, nebo chcípni, svině zasraná.“ – „Posun je v tý svini zasraný.“ – „Asi jo.“

Jenže co s tím? Hakl po příčinách oné rezignace nijak nepátrá. Prostě ji postuluje. Jeho postavy se nevyvíjejí, jejich osudy nikam nevedou a nejsou ani konfrontovány s něčím, co by je v jejich apatii zviklalo. Spíše si v ní až masochisticky medí. Vzájemně si přikyvují a utěšují se tím, že jsou na tom všichni stejně blbě. Přestože autor mění vypravěčskou perspektivu a geografii svých povídek, začne sbírka po čase působit až otravně monotónně. Čtenář, který není stejného skeptického založení, jen těžko vydrží s jeho hrdiny až do konce. Jakmile získá vhled do jejich myšlení, světonázoru, už ho dál nemají čím překvapovat. Jde o příběh jednoho ega, variace téhož.

Haklovi jde však zřejmě ještě o něco jiného než jen o literární simulaci zapšklého a bezradného přešlapování v marasmu současného světa. Na to se oněm sociopolitickým motivům věnuje příliš málo, přestože časosběrná struktura sbírky k tomu vybízí. On totiž pesimismus, skepsi a deziluzi svých hrdinů povyšuje na jakousi pozitivní hodnotu. Romantizuje ji. A to doslova.

Vyvanutí

Jeho postavy nejvíce připomínají romantický typ flanéra, jak ho charakterizoval Charles Baudelaire: vyznávají nihilismus, ve kterém objevují zvláštní estetickou kvalitu. Dokážou se do životních situací ponořit a prožít je, přesto je od toho, co mají rádi, dělí propastná samota. Nevěří totiž, že by měly nějaký vyšší přesah, smysl ani trvání. Jsou pro ně jen kontrastní připomínkou agresivního a shnilého světa, kterému se nedokážou bránit. A protože zároveň neztrácejí citlivost, ještě to všechno znásobují, zrcadlí a zoufale uchovávají v sobě. Mohlo by se namítnout, že Haklovy postavy se odlišují svéráznou ironií, ale právě ta patří do flanérovy metodologické výbavy. To ona jim umožňuje udržovat si od světa i sebe samých skeptický odstup. Jenže v nich postupně a nevědomky přerůstá v existenciální hypochondrii.

A v tomhle kontrastu spočívá přitažlivost próz Emila Hakla: přes všechno to únavné chcípáctví nepřestává být pozorný a smyslný. Stejně jako pro flanéra i pro něj je básnické (Hakl začínal jako básník) zpracování skutečnosti poslední hodnotou, pro kterou má cenu ještě se o něco snažit. Svědčí o tom poetický jazyk jeho sbírky: „Tok, tok – tok tok! Otevřeš oči. Šedé ranní nebe je poseté šňůrami rudě zanícených neštovic. Tok, tok – tok, tok! Datel, žluna, strakapoud či jiný ťukač drtí zobákem dřevo jedné z vysokánských jedlí nad tvou hlavou. Koruny jsou porostlé metastázami jmelí. Doběla zpopelnatělé větve v ohništi tenince čadí.“

Ne, tuhle knihu nejde jednoduše odmávnout jako jedenáct obrazů vyhořelého stárnoucího chlapa. Pořád sice platí, že Hakl život svých postav jen zrcadlí, nejde pod hladinu jejich stojatých životů. Oproti jeho vrcholným prózám O rodičích a dětech nebo Pravidlům směšného chování tu chybí vnitřní konflikt, střet s jinou životnou zkušeností, přesah. Nejsou to ale jen obrazy přitakání obecné nasranosti a zahořknutí, které nás dennodenně atakují ze všech stran. Rezignace Haklových hrdinů se něčím podobá buddhistickému vyvanutí nebo taoistickému principu wu-wej – konání nekonáním. Ovšem svérázným způsobem. Jak říká otec svému synovi v ústřední povídce Hovězí kostky: „Já neutíkám, jen ustupuju.“

Emil Hakl: Hovězí kostky
Argo, 208 stran 


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].