Sukně jako sociální studie

Na začátku byl hec: poslední den ve starém zaměstnání si říkal o sváteční přístup, a když jsem se prokecl, že mám v šatníku pánskou sukni, bylo o pracovním outfitu na finální směně rozhodnuto. Sukni jsem si přivezl z Fidži, kde jí říkají sulu a nosí se zcela běžně v různých barvách i provedeních, ať už míříte na úřad nebo třeba na pláž. Černá obleková varianta s proužkem a pokrokovou kapsou na mobil mě stála v přepočtu dvě stovky a od návratu z Pacifiku jsem ji nevytáhl ze skříně. Nejvyšší čas!

S budíčkem letmo zkontroluji počasí, jestli mě náhodou okluzní fronta nevysvobodí z extravagantního údělu, ale je krásně – a já si vzpomenu na pohovor v rozhlase, domluvený na dopoledne před směnou v knihkupectví. Zvážím možnost vyrazit v kalhotách a převléknout se až po rádiu, ale nakonec mi hrdost nedá a jdu nečekané výzvě vstříc. Zapletu se do sulu, nazouvám žabky a pospíchám na autobus, který mi ujede, protože si ho v nezvyklém úboru netroufám dobíhat.

První výzvou je ve skutečnosti přestup na metro, ale naštěstí do stanice přijedou soupravy z obou směrů, takže se efekt podzemní vichřice vzájemně vyruší a spolucestující jsou ušetřeni pohledu na chlupatou Marilyn Monroe. Nechápu, jak s touhle neustálou nutností hlídat si poletující látku dokážou ženy žít! Na vrátnici rozhlasu si mě bere pod ochranné křídlopaní, u které se ucházím o post hlasatele. „Potřebujeme mužské hlasy,“ říká mi později v kanceláři, a já, nohu přes nohu, si rozhodně připadám jako Ten, koho tu hledají. Když si pak jdeme prohlédnout studio, jsem přítomné zvukařce představen jako Ten, kdo nedá bez sukně ani ránu. Moje pověst v budově je daná.

V knihkupectví svou pověst nabourám hned u vstupu, kde mi jindy přátelský hlídač věnuje jen obtížně rozluštitelný pohled. Další reakce se pak dělí mezi pobavené, pochvalné a podezřívavé („Fakt má na sobě sukni?“ „Má.“ „A myslíš, že to ví?“) a osazenstvo zbylých pater si mě chodí v nepravidelných intervalech prohlížet. Vyloženě nadšená je V. a pak taky L. z oddělení učebnic, o které jsem zaslechl, že pracovala v Africe, takže ji chlap s látkou kolem pasu nejspíš jen tak nevyvede z míry. Samostatnou kapitolou jsou zákazníci a je pozoruhodné sledovat, jak nezvyklý zjev míchá s jejich odhodláním ptát se, případně i s tónem, jakým otázky pokládají. Na téhle práci mě nejvíc bavil právě kontakt s lidmi: za den se jich mezi regály vystřídaly stovky a první dojem byl v letmých setkáních samozřejmě zásadní.

K večeru se čas do zavíračky vleče, takže nad tím dumám. Není první dojem koncept, na který sázíme až příliš? Na první dojem je pánská sukně něco vyloženě podivného, ale dokázal by někdo uvést důvod? Zženštilost? Onehdy jsem si přečetl, jak úsměvné je vlastně říkat o někom chrabrém, že „má koule“, když zrovna mužské genitálie vydrží naprostý zlomek toho, co jejich ženský protějšek. Naštěstí mě ten pán, listující knížkou Jeremyho Clarksona, neslyší přemýšlet! Zatímco žena v kalhotách už dnes nikoho nepobouří, muž v sukni je stále považován za výstřední bytost, která nejspíš nemá pořádek ve své sexualitě a navrch ve volném čase propaguje právě alternativní životní styly.

Po práci vyrážíme s teď už bývalými kolegy na zcela nealternativní pivo, kde se mi sice nepoštěstí odhalit, jak si způsobně sednout tak, aby látka neodhalila víc, než by společnosti prospělo, ale jinak mám jasno: sulu jsem rozhodně neoblékl naposledy. Ne snad, že bych cítil potřebu šířit její slávu, ale během poslední směny jsem si na patře, kde bývá v létě neúnosné vedro, živě vybavil, jak zatraceně pohodlná věc taková sukně je.