Nic, jak se patří

Jsou autoři a díla, která mají smůlu. Básník a prozaik Pavel Řezníček nejdřív nestihl využít prostor „zlatých šedesátých“. Za normalizace bylo jeho surrealistické psaní nepřijatelné oficiálně, ale jeho naturel nezkrotného strůjce nepokojů se příčil i surrealistické skupině natolik, že nemohl spočinout ani v tomto ghettu vyloučených. Jeho imaginací nadité prózy Strop,Vedro či Zvířata vyšly počátkem devadesátých let, ale opět ve špatný čas. Tehdejší čtenář čekal od literatury katarzní rozhřešení komunistické minulosti, a nikoli příběh o tom, jak se do bahna na dvorku urputně sráží vše, co do románu vejde, zatímco jen „semeno sedělo nahoře na skříni a vyhrávalo na flétnu jako divé“. Jeho nejlepší knížky tehdy zanikly a Řezníček byl pro širší veřejnost na chvíli objeven jen jako bavič; ten, kdo napsal „to, jak to vypráví Donutil“, tedy humorné vzpomínky na brněnskou bohému.