Helena fotbalová

První věc, již fotbalisté druholigového francouzského klubu Clermont udělali po oznámení, kdo bude jejich novým trenérem, byla nad slunce jasná. Sedli si ke Googlu a zadali jeho jméno. Nezajímaly je fotbalové statistiky, ale vzhled. A první věc, kterou udělali fanoušci, byla ještě jasnější. Začali debatovat o tom, jak to bude nováček zvládat v kabině plné polonahých chlapů. Je vůbec možné, aby měl potřebnou autoritu? Klub Clermont nikdo předtím moc neřešil (hraje druhou ligu a i tam je skoro poslední), ale najednou o něm vědí v celé Evropě. Díky nové trenérce totiž vstoupí do dějin jako první evropský klub z nejvyšších dvou ligových pater, jejž povede žena. Šestatřicetiletá Portugalka Helena Costa má sice za sebou víc než působivou kariéru a pějí na ni chválu fotbalové legendy, nicméně tenhle její zápas bude těžší než všechny ostatní. Bude muset všem dokázat, že ženy mají na to, aby vedly muže na fotbalovém hřišti. A bude muset být mimořádně schopným taktikem nejen na trávníku, ale zejména mimo něj.

Měli odvahu

Správný příběh o fotbalové průkopnici by měl začínat otcem, který si přál syna, nicméně i dceru, již mu osud nadělil, vychoval v kopačkách a na trávníku. Příběh Heleny Costa ovšem začíná otcem, který se od drtivé většiny Portugalců odlišuje tím, že ho fotbal vůbec nezajímá. A to až tak, že se malá Helena musela chodit dívat na zápasy k sousedům. Rodačka z malého městečka Alhandra v jihovýchodním Portugalsku v sobě vášeň pro kopanou objevila záhy. Dokonce prý – a tady už by se režisér sportovního dramatu zaradoval – si malá hnědooká dívka místo s panenkami hrála pouze s jejich hlavami, protože jsou stejně jako fotbalový míč kulaté a dají se použít ke stejnému účelu. Fotbal také hrála, ale hráčské ambice prý brzy vzdala, podle svých slov kvůli jen průměrnému nadání.

Poznání, že by byla jen průměrnou hráčkou, ji ovšem nasměrovalo k tomu, že pokud to pozná u sebe, může to poznat i u jiných, a že fotbalisty nemusí jen sledovat, ale taky vést. A její ambice směřovaly hned od počátku vysoko. „Vždycky jsem snila o tom, že budu trénovat profesionální mužský tým, vždycky jsem to chtěla,“ říká Costa v nedávném rozhovoru pro The New York Times. Vysoce ambiciózní ten plán nebyl proto, že by Costa považovala ženský fotbal za méněcenný, ale prostě proto, že se ženy v mužském fotbalu prakticky nevyskytují. Tu a tam se objeví jako rozhodčí, funkcionářky fotbalových svazů či manažerky fotbalových klubů, nikoli však na klíčových pozicích trenérů. V hlavních evropských ligách (Německo, Itálie, Španělsko, Portugalsko a Anglie) to zatím nejvýše dotáhla Italka Carolina Morace, když v roce 1999 koučovala třetiligový tým Viterbese. Po dvou zápasech ovšem rezignovala, obvykle bývá jako důvod zmiňován tlak veřejnosti, sama koučka uvádí zásadní neshody s šéfem klubu.

V tomto směru je dosavadní dráha Heleny Costa oslnivá. Byť jsou ve většině jejích profilů zmiňována dvě její poslední angažmá v ženském fotbale (národní týmy Kataru a Íránu, přičemž oba vytáhla k historickým úspěchům, vůbec prvním mezinárodním utkáním a výhrám v nich), Costa strávila většinu kariéry mezi muži. Ještě jí nebylo ani dvacet, když v portugalské metropoli Lisabonu začala trénovat chlapecký oddíl (do sedmnácti let) tamního slavného klubu Benfica. Na začátku byla jen o něco starší než její svěřenci, ale věk a jistá nezkušenost nebyly jejími hlavními problémy. Když dnes říká, že ji pochyby o jejích schopnostech postavené na jejím pohlaví nevyvádějí z míry, je to proto, že v tom má dlouholetý trénink. První dávku dostala právě v Benfice. „Jasně že to bylo těžké, byla jsem v Portugalsku první v takové pozici,“ vzpomíná pro NYT. „Divili se jak rodiče, tak hráči.“ Pochyby nezmizely jen proto, že s mladými měla úspěchy – v roce 2005 je dovedla až na druhé místo národní soutěže –, ale z mnohem prozaičtějších důvodů. „Po pár trénincích si všichni prostě zvykli,“ vzpomíná. A taky neuškodilo, že Costa v Benfice začala úzce spolupracovat s portugalskou trenérskou legendou Josém Mourinhem, a právě s ním ji – pro stejnou vášeň a odhodlání – začali brzy srovnávat.

Po Benfice a krátké epizodě na trenérské židli jednoho z regionálních portugalských týmů Helena Costa vylétla do světa. Na kurzu UEFA, kde získala elitní trenérskou licenci, na instruktory zapůsobila natolik, že ji jeden z nich doporučil Johnu Parkovi, tehdejšímu hlavnímu skautovi předního skotského fotbalového klubu Celtic Glasgow. Následující tři roky tedy Costa hledala pro Celtic v Portugalsku a Španělsku talenty a společně s klubem si tak připsala první průlom, o němž se nicméně moc neví. „Všichni teď mluví o tom, že jsem první žena, která bude trénovat profesionální mužský tým. Ale byla jsem taky první žena, která pracovala jako skautka pro profesionální mužský tým,“ připomněla Costa. „Oni měli tehdy odvahu a je třeba to připomenout.“

Její angažmá v Celtiku ovšem symbolicky ilustruje, s čím se Costa potýká a bude nadále potýkat. Když novináři chtěli reakci na její nejnovější angažmá po současném trenérovi Celtiku Neilu Lennonovi, nejprve obecně řekl, že tento historický průlom „vítá“, ale pak dodal, že zrovna v jeho klubu by se Helena asi neuchytila. Načež mu reportéři připomněli, že přesně tam však přece uspěla, a to na klíčové pozici vyhledávačky talentů. To Lennon odbyl poznámkou, že to „nevěděl“, ale že to prý je „zajímavé“. Jinými slovy – i pro zástupce klubu, kde Costa udělala svůj první průlom do světa špičkového mužského fotbalu, je stále tak trochu neviditelná. Abychom nicméně byli k fotbalovému světu spravedliví: od mnoha klíčových postav zazněla přesvědčivě pochvalná slova. Kromě zmiňovaného Josého Mourinha také od francouzské fotbalové legendy a prezidenta evropské organizace UEFA Michela Platiniho, mimořádně úspěšného trenéra anglického Arsenalu Arsèna Wengera či šéfa světové fotbalové federace FIFA Seppa Blattera. A s odkazem na tyto legendy nakonec Costa odráží titulky v novinách, které zpochybňují její schopnost vést muže. „Tlak médií je opravdu velký, zvlášť poté, co mi vyslovili podporu pánové Platini, Wenger a Blatter,“ řekla se smíchem britským novinám.

Ženský to nechápou

Svět profesionálního fotbalu zůstává jednou z posledních nedobytých kót, kde stále vládnou téměř výhradně muži. Ženy zatím mění historii na řídicích postech světové ekonomiky (šéfka Mezinárodního měnového fondu, žena v čele americké centrální banky), v průmyslu (jedna z největších automobilek světa General Motors má v čele ředitelku) nebo v armádě (americká či britská armáda povolily „smíšené“ posádky vojenských ponorek). Je jasné, že v kolektivním sportu děleném podle pohlaví nebudou ženy v mužských týmech hrát, nic ovšem nebrání tomu, aby zastávaly jiné pozice, zejména když muži trénují a vedou ženy zcela běžně. Navíc, když ženy fotbal čím dál více zajímá. Například britský deník The Guardian referuje, že z více než dvou milionů nových návštěvníků zápasů Premier League, kteří začali na fotbal chodit v posledních pěti letech, je plná třetina žen.

Fotbalový svět je ale zatím zvyklý na ženy spíše jako na krásné přítelkyně a manželky hráčů. Když Karren Brady, dnešní viceprezidentka anglického West Hamu, začínala ve fotbalovém byznyse jako manažerka týmu Birmingham City, ptali se jí novináři na její míry. Dva komentátoři televize Sky se zase „odkopali“ během jednoho zápasu Premier League, když měli za to, že jejich mikrofony jsou vypnuté, a to v názoru na čárovou rozhodčí Sian Massey, která jinak sklidila pochvaly za pečlivou a přesnou práci. „Někdo by jí měl vysvětlit, co je ofsajd,“ řekl jeden. „Chápeš to?“ odpověděl druhý. „Ženská jako čárová rozhodčí. Ženský nechápou, co je ofsajd.“ Věty sice nezazněly v éteru, nicméně kdosi je zaznamenal a předal médiím – a byl z toho skandál, na jehož konci duo přišlo o práci.

Český fotbal je v tomto směru drsnější. Hlavní zdejší průkopnice, rozhodčí Dagmar Damková či Adriana Šecová, zažívají na hřišti i mimo ně otevřené sexistické poznámky. „Plotna je oblíbené místo, kam nás chlapi posílají,“ uvedla před časem Šecová. Hlavní rozdíl mezi Českem a Evropou, případně světem však spočívá v tom, že tady sexismus nikdo neřeší (sama Šecová říká, že nad „plotnou“ mávne rukou), zatímco v cizině se z toho stává čím dál větší téma. A angažmá ženy v čele francouzského klubu by mohlo oznamovat nové časy. „Chci, aby mě neviděli jako ženu, ale jako trenéra,“ shrnuje svou misi Helena Costa.