Znalosti místo známek

Strach ze špatné známky na střední škole je možná nejvíc sdíleným traumatem z mládí všech generací (války a genocidy pro tentokrát vynechme). V poslední době ale také možná nejzbytečnějším. Ukazují to právě vrcholící maturity a přijímačky na vysoké školy: přestože učitelé či ředitelé středních škol si lámou hlavy se známkováním a stát vydává ročně stamiliony na spravedlivý a přísný systém státních maturit, má tahle snaha v praxi skoro nulovou odezvu. V zaměstnání samozřejmě naše známky ze školy nikoho nezajímají, jediné kritérium bylo, je a bude – absolvoval/neabsolvoval. V posledních dvaceti letech ale známky na středních školách včetně maturit přestaly zajímat i vysoké školy. Až na velmi malý počet oborů a fakult, kde zájem výrazně převyšuje počet volných míst, je univerzitám lhostejné, jestli byl student na střední škole premiant, nebo čtyřkař. Chtějí si určovat a také určují svoje vlastní kritéria schopnosti a neschopnosti mladých lidí studovat.

To je dobrá zpráva nejen pro čtyřkaře, ale pro všechny: nabízí totiž šanci proměnit středoškolské vzdělání zásadně k lepšímu. 

Co všechno napsal Kundera?

Vzdělávání patří k čelným položkám zdejších politických slibů a státních priorit.  Zároveň bychom však těžko hledali jinou důležitou oblast, kde český stát reaguje na potřeby moderní doby tak opožděně. Každý, kdo někdy v životě usedl aspoň na deset minut k internetu, by měl pochopit, že biflovat se encyklopedické znalosti je ztrátou času. Notabene v době, kdy lze nosit přístup k internetu neustále v kapse. Přesto encyklopedické biflování v českých školách podle kritiků převládá. Každý také ví, jak užitečné je umět anglicky, přesto školy nemají peníze na učitele z řad rodilých mluvčích. Nebo v obecné rovině: neexistuje důležitější profese, která by našim dětem víc zasahovala do jejich rozvoje, než je učitel, přesto učitele platíme způsobem, jako by na nich skoro nezáleželo.