Úplně neběžný obyčejný den

Píp, píp… aha, 5.30, musím vstávat. Je to nekřesťansky brzy, ale mně to vlastně moc nevadí. Docela rád už v šest nasedám v Michli do tramvaje, abych stihl být v 6.40 v práci a v 6.45 už zapínal tunelovou pračku v hotelu Hilton. Musí to být přesně, protože jinak se nestihne vyprat první dávka prádla včas a v 7.00 by nevypadlo ani první prádlo ze sušičky pro další zpracování. Jsem rád, že začínám den pravidelně, i když brzy. Vím přesně, kdy půjdu na oběd a v kolik skončím, kdy budu doma s tím, že mám před sebou ještě docela dlouhé volné odpoledne. Ne vždy tomu tak bylo, takže proto jsem za tu pravidelnost, pro někoho rutinu, rád. Mám totiž práci a to je pro mě fakt priorita.

Tak fofrem ranní hygiena a běh na tramvaj. V té se trochu vydýchám a mám čas naplánovat si, co budu dělat odpoledne, jestli si stihnu dojít zastřílet z luku, což je moje velká vášeň, nebo kam se vypravíme s mojí přítelkyní Luckou. Vlastně dneska je to úplně jasné, půjdeme se podívat na můj první byt. První pro samostatné bydlení.

Teď bydlím v Domově na půl cesty Maják, ale do poloviny května si musím najít něco svého. Přemýšlím, jak je to fajn, že už mám jistotu práce, že jsem skončil zkušební dobu a vypadá to, že si mě v prádelně nechají. Po všech těch nárazových brigádách, neustálé nejistotě a balancování na hraně je to příjemná změna. S možností pravidelně splácet dluhy, které mám na zdravotním pojištění, vypadá budoucnost o moc růžověji. A tak se v 6.30 v tramvaji docela spokojeně a pro mnohé nepochopitelně usmívám, i když venku slušně prší. No jo, nesmím odpoledne zapomenout zavolat do Letního domu, že se mi povedlo ukončit zkušební dobu v hotelu, a poděkovat jim i Nadaci Terezy Maxové, že mi pomohli tuhle práci sehnat. Vím, že dětem z děcáků, jako jsem já, pomáhají všelijak, ale pro mě byla tahle pomoc doslova k nezaplacení, protože já naopak díky ní můžu platit. Najít si práci není normálně nic lehkého a pro nás bez klasické rodiny je to fakt fuška. Ale povedlo se!

Přebíhám v dešti od tramvaje do práce, rychle se převlékám, zdravím kolegu u třídění a holky za pračkou a už láduju první dávku 37 kilogramů prádla do „kapsy“, která za čtyři minuty zajede do pračky. A je tu druhá kapsa, takže zase 37 kilogramů během čtyř minut jede do pračky a tak to běží po celý den. Tedy až do 11.00, to mám přestávku na oběd. Super, už se těším. Obědy jsou můj nejlepší hotelový benefit. Během půl hodiny toho dokážu sníst docela dost, i když jsem prý pořád hubený. No jo, když naložím 555 kilogramů za hodinu a čtyři a půl tuny za den, mám pohybu fakt dost a moc nepřiberu. Je to o dost jiná práce, než co jsem se vyučil – jsem totiž truhlář, zato mám celkem dobrou fyzičku.

Po obědě jde rozjezd trochu ztuha, ale u druhé dávky se to zase pěkně srovná a jedu až do 15.15, kdy končím. Cestou domů dostávají mé ranní plány z tramvaje přesnější obrysy. Bude sprcha, chvíli si doma nerušeně odpočinu, protože spolubydlící dělá noční a touhle dobou tam nebude, a tak kolem půl šesté se sejdu s Luckou.

Vyrážíme na obhlídku bytu, který jsem si našel na internetu a vyhovuje mi polohou i velikostí. A – hurá – i cenou. Lucce se taky líbí, což je důležité, protože doufám, že jí její maminka brzy dovolí bydlet se mnou. Nejdřív se však musím osamostatnit a zajistit já sám, pochopitelně. S majitelem bytu jsme předběžně dohodnuti, ještě si to zítra potvrdíme. Pokračujeme s Luckou procházkou večerním městem a zastavujeme se na něco k snědku. Při jídle trochu plánujeme naši budoucnost, a to jak tu nejbližší, tedy zítřek s prohlídkou dalšího bytu a lukostřelbou a moje stěhování z Majáku, tak i tu vzdálenější – naše společné bydlení.

Doprovodil jsem Lucku domů a v jedenáct už ležím v posteli. Ještě si znovu před očima přehrávám byt, který jsme si prohlíželi odpoledne, a přemýšlím, co si budu muset pořídit jako první vybavení…

Radek Ulián, 23 let,
dělník v prádelně hotelu Hilton Praha