Altschulova metoda

Přesně před sto lety bylo v prestižním lipském časopisu Die Weißen Blätter dokončeno časopisecké vydávání románu Golem pražského německého spisovatele Gustava Meyrinka. Román Chaima Cigana Altschulova metoda, nedávno vydaný v nakladatelství Torst, jej může vystřídat v roli kultovního díla testujícího nosnost židovské mystické tradice v soudobém světě.

Orgie grotesknosti

Rozsáhlý a na české poměry také nebývale čtivý román Altschulova metoda byl ohlášen coby první díl tetralogie Kde lišky dávají dobrou noc. Řemeslná zručnost vyprávění, patrná od první do poslední stránky, ale také rozsáhlé autorské znalosti z dějin židovských komunit v Česku i na Slovensku či schopnost evokovat rysy života za normalizace nenechaly kulturní investigativce v klidu. Že by toto napsal někdejší úředník ministerstva těžkého průmyslu a pozdější kanadský emigrant, který zemřel v roce 1992, jak uvádí dodatek na konci knihy? Po pár týdnech jméno reálného autora, vrchního zemského a pražského rabína Karola Sidona, uvádí na svém webu už i nakladatel.

Nicméně volba pseudonymu nebyla v tomto případě zjevně míněna jako ozvláštnění, provokace či komerční trik. Autor nás tím prostě žádá, ať toto dílo nepřiřazujeme k jeho literárnímu dílu dosavadnímu a ať si do textu nepromítáme jeho mediální obraz. Čtěme proto tento román jako dílo Chaima Cigana; text je to natolik vydatný, že za jeho hranicemi není třeba se šťourat.

Základní příběhová linie se odehrává v normalizační éře osmdesátých let 20. století, kdy jedna z klíčových postav, restaurátor Moše Blumendorf, emigruje do SRN a poté se zas vrátí, protože jeho manželka v Praze mezitím zemřela a on cítí povinnost postarat se o patřičný židovský obřad. Ukáže se však, že jednak nezemřela a místo ní byla do země na Novém židovském hřbitově pohřbena rakev nacpaná remitendou Rudého práva a jednak nebyla tak úplně oddanou manželkou, ale pracovnicí StB na něho nasazenou.

Podobné dějové peripetie se víceméně drží na ose představitelnosti: něco takového by se mohlo stát. Zároveň jsou ale opakovaně rozostřovány zjevnou nadsázkou, groteskním vyhrocením, z čehož plyne neustálé napětí mezi tragédií a fraškou. Orgiemi grotesknosti jsou především mistrně napsané dialogy, blížící se divadelním či filmovým scénám, v nichž se perfektně odposlouchané promluvy ze sféry každodennosti snoubí s poetikou židovského vtipu.

Cesty duše

Ciganovu Altschulovu metodu spojuje s Meyrinkovým Golemem nejen profese hlavního hrdiny – restaurování obrazů, jež jim pomáhá obnovit si i poničené vlastní „já“. V obou dílech hraje klíčovou roli také asanace. U Meyrinka jde o zbourání někdejšího ghetta Josefov; jeho hrdina v nové luxusní zástavbě nemá šanci vyvolat si zpět vzpomínky svázané se zmizelým prostorem. U Cigana jde o Asanaci, tedy akci StB směřující k vystrnadění disidentů z Československa, i jejím výsledkem je však ztráta prostorové přináležitosti.

Meyrinkův hrdina byl působením hypnózy zbaven minulosti, u Cigana je naopak hypnóza cestou k odhalení pravé podoby ztracených dějů. A u obou autorů hraje klíčovou roli motiv duše. Do názvu Meyrinkovy knihy se dostává Golem, byť je jen dílčí postavou. Na rozdíl od původní legendy není už předmětem z hlíny, ale duší onoho asanovaného prostoru.

Setkání s ním je klíčovým impulzem pro hrdinovo nalézání sebe samého. I u Cigana se do názvu dostává vedlejší postava, psychiatr Ruben Altschul, jehož metoda nechává jiné postavy cestovat v čase. Časová teleportace zde není letem nějakého stroje hyperprostorem, ale čirým pohybem duše. A téma cestování do minulosti pak umožňuje Ciganovi napsat kromě bytostně akčního příběhu zároveň neokázalou encyklopedii židovské kulturní tradice.

Do děje se totiž neustále promítají židovské náboženské svátky, rituály, zvyklosti, ale také události, jež utvářely osud židovských komunit a jedinců ve středoevropském prostoru. Rovněž v tomto ohledu nejde ovšem o plochou didaktickou pomůcku. Postavy i dynamický vypravěč, který diktuje tempo i směr vyprávění, pronášejí teze a kladou otázky nečítankové, nekanonické: třeba zda nebyl Mojžíš, jenž Židy vyvedl z Egypta, vlastně zakladatelem první totalitně fungující společnosti.

A měl vůbec exodus z Egypta smysl? Vždyť kdyby se tam usadili a smísili s místním obyvatelstvem, jen stěží by byli ve 20. století takovým terčem rasové nenávisti. I tyto otázky jsou ovšem součástí velké románové hry; nečteme esej ani religiózní výklad. Přesto právě tento tok židovských kulturních a dějinných reálií povede leckterého čtenáře k paralelnímu čtení románu a klikání na internetový vyhledávač.

Takové čtení bude ovšem produktivnější než hledání předobrazů postav ztvárněných v Altschulově metodě. Asi v ní lze nalézt leckterý autobiografický prvek, stejně jako leccos z obrazů pražské židovské komunity, bohnické psychiatrie či StB může mít zdroje, jež si autorova inspirace vypůjčila z reálného světa. Zastánci tohoto čtenářského přístupu to ovšem nebudou mít jednoduché proto, že klíčovým tématem románu je již zmíněná hranice osobní identity. V Altschulově metodě vystupují dvojčata, dvojníci, postavy se skrytou identitou či s potlačeným vědomím své minulosti, snad i reinkarnované postavy.

A v takové spleti jako by se ztrácel i vypravěč: Do děje mu vstupují postavy, které nám vůbec nepředstavil, což nutí listovat románem zpátky, zda se tam taková postava už nevyskytla. Posouvá znění jmen či uvádí tutéž postavu pod různými jmény. Přestáváme si být jisti, kdo je vlastně kdo či do kterého z paralelních světů ta která postava v tom kterém provedení patří. Román tím problematizuje jak identitu jednotlivých postav, tak i identitu kolektivní, včetně kategorizace typu: kdo je v dnešním světě vůbec žid či Žid.

Román na pomezí

Altschulova metoda je román z pomezí. Vypůjčuje si a sofistikovaně recykluje prvky triviální či populární literatury, s jejichž pomocí ovšem vytváří celek, který klade naprosto seriózní intelektuální otázky: Kde přesně lze lokalizovat hranici mezi osobní a kolektivní identitou? Nakolik jsme v tom našem středoevropském prostoru aktivními strůjci a nakolik pasivními oběťmi dějin? Kde se při snaze porozumět minulosti nalézá hranice mezi tím, co se opravdu stalo, a obrazem takové události, vygenerovaným mnohem později?

Altschulova metoda je románem z pomezí i tím, že ani v rámci „pokleslé“ žánrové literatury nerespektuje čistou podobu a hranice. Mísí prvky sci-fi a fantasy, do toho vkládá postupy dobrodružné literatury, špionážních příběhů i románů historických. Hypotéza nekonečného vesmíru, kterou románový příběh přijímá, umožňuje vypravěčovi konstruovat paralelní světy, kdy v jednom se děje to, co se dělo i v našem „přirozeném“ světě, v jiném se ale dějiny odehrály jinak.

Třeba rakousko-uherská monarchie se nerozpadne a směřuje do 21. století, až její existenci nahlodá slovenský nacionalista doktor Husák, zakladatel strany Árijské zjednotenie. Na Slovensko se tudíž valí tanky z Čech a místní židovská komunita řeší, zda je vítat barchesem a solí, anebo zda sednout do aut a podniknout po dálnici exodus do Izraele.

Zastáncům „vysoké“ literatury se Altschulova metoda nejspíš líbit nebude. Bude se jim zdát příliš hravá, popkulturní: nemá pevnou esenci skrytou uvnitř, k níž se čtenář musí prokutat a protrpět. Zvláště po odhalení autorské identity se dají čekat povzdechy, jak může rabín takovýmto fantazijním psaním „hřešit“ a jak autor vycizelovaných próz Sen o mém otci (1968)a Sen o mně (1970)mohl klesnout a napsat pastiš poctu brakové literatuře.

Těm, kdo mají žánrovou literaturu rádi, lze však poradit: Odložte upachtěného Dana Browna, Altschulova metoda vám nabízí totéž, ale v provedení brilantnějším. Tam, kde Brown pracně konstruuje konspirace, Cigan se s tím nepárá: nechá tlupu východoněmeckých agentů Stasi vysvléci dederonové košile, navléknout zelené kamizoly a na traktoru projíždět západním Německem i ČSSR v přestrojení za lesní dělníky a pokoušet se odstraňovat jedince, kteří mají – byť ne vlastním přičiněním – možnost odhalit špinavou minulost dobových potentátů.

Golemovská otázka

Funguje-li v tomto světě reinkarnace, je Chaim Cigan reinkarnací Françoise Rabelaise. Ani Cigan se neštítí nízkého a pokleslého. I jeho jazyk nabízí na povrchu snůšky vulgarismů a sprosťáren, pod nimiž se však skrývá hájemství stylu drženého pevně v rukou. Cigan svým hrdinům rozumí, ale zároveň si drží odstup, srší ironií i sarkasmem a dějové zápletky dovádí do hyperbol tak vyhrocených, že by mu je záviděl i H. P. Lovecraft. Jako by říkal: Když už musíte těch pět set stran číst, tak se pojďte aspoň dobře bavit.

Bavičství to ale není samoúčelné. Ciganův román navazuje na tradici židovského mysticismu, jíž se line otázka po tom, kde končí hlas a vůle boží a začíná odpovědnost má, lidská. Již původní golemovská legenda vznáší otázku, nakolik je Golemův stvořitel jen výběžkem letité tradice moudrých knih a nakolik je sám narušitelem řádu, tedy plodem Ega, jež chce předvést svoji výjimečnost podobně jako romantický doktor Frankenstein. A i Ciganův příběh klade opakovaně otázky, nakolik postavy jednají samy za sebe, podle impulzů vlastní duše a mysli, a nakolik jsou jejich skutky výsledkem manipulací a tlaků, jimž jsou vystaveny.

Jen pro lepší čitelnost a možnost vyhrocení se v Altschulově metodě neprezentují tlaky institucí typu stát či škola anebo tlaky masových médií nebo komerce. Místo nich jsou představeny tlaky hypnotizérů, tlumicí léky, zjevení převtělených předků, náhle nalezené staré rukopisy a podobná „veteš“ z hájemství pokleslé literatury.

Skrz ni se téma hranice mezi jednáním podle vlastních dispozic a vůle a jednáním pod vlivem sil mimo své „já“ dá vyjádřit či poodkrýt bez mudrování, suchopárného analyzování a školometského mávání ukazováčkem. Minulost k nám totiž mluví i ve vetešnictvích, a obvykle zřetelněji a lidštěji než v interaktivních expozicích muzeí.

Autor je literární vědec

Chaim Cigan: Altschulova metoda
Torst, 480 stran