Hodila mi společnici do záchodu

Je jí teprve rok, takže bych se na ni neměla zlobit, že mi hodila mobil do záchodu, ale zlobím se, protože mám ve své „ostružince“ výbornou společnici. Dělá pěkné fotky, mám v ní spoustu podcastů, kontaktů, e-mailů… Ještě že se dnes dá synchronizovat s virtuálním světem, takže má data snad někde levitují. Náš pobyt v Peru se chýlí ke konci, tak je to i symbolický konec mého dočasně „pohodlného“ života. Ztrátou společnice začal můj den. Stejně jako každodenním neobytným dožadováním se mé starší dcery: „Dej mi mlíko.“ Říká se: „Maminko, prosím, přines mi mlíko.“ Snažím se získat drahocenné minuty odpočinku. Pak už nás čeká rutinní ráno – snídaně, uniforma (ano, děti nosí již ve školce uniformu) a nezbytný „blokeador“. Každý den tu slunce vychází za arequipským „Pražským hradem“ – nádhernou šestitisícovou sopkou.

Jupitero, Jupitero, Sierra, Sierra, Charlie! hlásí náš řidič, když opouštíme quintu. Bohatí zde bydlí ve quintách, což jsou slepé miniuličky s ostrahou lemované na místní poměry luxusními domy. Školka pojmenovaná Jesus de Praga začíná v 8.45. Chrám, který je domovem Pražského Jezulátka, je shodou náhod náš oblíbený kostel na Malé Straně. Světy se nám propojily. Dcera se snaží – doma se mnou česky, s tatínkem anglicky a ve školce španělština.

Kam pak dál? Dnes na procházku do Chiliny, v uších TED talks, v nosítku mimino. Padesát minut mého času. Sami tu chodit nikam nesmíme. Auto s agentem mi jede pomalu v patách. Úžasnej chlap. V osmdesátých letech bojoval proti terorismu v džungli na severu Peru. Teď hlídá mě, jak se proplétám mezi ovcemi, krávami a kochám se pohledem na údolí… Většinou mě ale hlídají auta dvě. Manžel pracuje v mezinárodní firmě – zřizuje kliniku. Takzvaným „expatům“ zde hrozí přepadení a únosy. Nechce se mi to věřit, ale jsem ráda, že je se mnou.

Pak na nákup na místním trhu, kde je vše levnější. V nově vystavěných hypermarketech je zboží předražené, zato vás obslouží uniformované prodavačky s baletním drdůlkem ozdobeným zelenou gumičkou. Následně rychle domů. Dítě spí. Co všechno musím stihnout?! Čeká mě skypová hodina se studenty v Praze. Ale nejdříve e-maily. Nepletu se, pracovní zprávy převažují nad osobními… Moje diplomantka mi poslala první verzi své pilotní studie, čekají mě tedy tak tři hodiny práce. Také mám domácí úkoly ze španělštiny a musím poslat opravenou verzi článku. Také ta žádost o stipendium… Na to všechno mám 45 minut. A to jen díky tomu, že mi zde paní pomáhá s úklidem a vařením.

Je ale těžké si tenhle „luxus“ vychutnat, když člověk ví, že všichni, kdo u nás pracují, k nám jezdí přes hodinu v nebezpečně přeplněných autobusech z předměstí, kde bydlí v lepším případě v ošuntělém domě s betonovou podlahou, v horším případě v domku z hliněných pálených cihel s plechovou střechou, do kterého, jak doufají, brzy zavedou vodu a elektřinu. Není třeba říkat, že v Praze jezdím všude metrem a vařím si také sama.

To už je zase 13.10? S jiným řidičem jedeme vyzvednout dceru. Má hlad, chce bonbon a je unavená, ale se železnou pravidelností odmítá dát si oběd či si jít lehnout.

Večery jsou si podobné – koupání dětí, manžel griluje něco k večeři, občas oheň v krbu. Když děti náhodou usnou dřív než já, získám chvilku času na stáhnutí si fotek, vyřízení e-mailů, psaní… Můj svět. Jeho součástí je třikrát týdně hodina tance. Také postupně dočítám Respekt, co jsem si přivezla před pár měsíci z Prahy. Jsem vzhůru několikrát za noc – kojení, noční můry, zima, čurání. Budík nemám, používala jsem mobil. Ani ho nepotřebuji, další den ráno se probouzím v 6.15 a slyším: „Dej mi mlíko.“

Ještě pár dní a čeká nás Evropa a její vrtošivé počasí, ale také domov, přátelé a bezpečí, kterého si teď umím více vážit.

Veronika Quinn Novotná