Smršť v ředitelně

Ráno jsem ve škole jako první, ačkoli jsem včera odcházela jako poslední, ale to mě v této roční době (rozuměj: dobu školního roku) vůbec nepřekvapuje.

Plocha mého pracovního stolu vypadá jako místo, kde předchozí den skončil práci šílený chaotik libující si ve vytváření neuspořádaných hromad papírů, papírků a lístečků, a ani se mi nechce věřit, že tento neuspořádaný chaos jsem opravdu vytvořila já. Ještě méně je pro mě uvěřitelné, že se v tom všem alespoň trochu vyznám.

Minulý týden se konaly na středních školách přijímací zkoušky, takže celý den komunikuji e-mailem či telefonicky s rodiči, kteří chtějí vědět, jestli jejich dítě, které se ve výsledkové listině ocitlo „pod čarou“, má naději na přijetí na základě odvolání. Abych jim to mohla říct, potřebuji zjistit, jestli děti, jež se ocitly „nad čarou“, skutečně nastoupí k nám, nebo si vyberou jinou střední školu, kam byly přijaty. Ze zákona mají sice celých deset pracovních dnů na to, aby si to rozmyslely a přinesly zápisový lístek a definitivně tak potvrdily svůj zájem nastoupit na naše gymnázium, ale tak dlouho nechtějí čekat rodiče nepřijatých. Kvůli tomu se dostávám do koloběhu telefonátů, e-mailování a zjišťování.

Do toho přicházejí rodiče a děti se zápisovými lístky, ale také rodiče přinášející odvolání. Leckteří jsou opravdu zkroušení z výsledku svého dítěte, chtějí mi vysvětlit, proč jejich dcera či syn nezvládl testy podle očekávání navzdory tomu, že se zodpovědně připravovali. Popisují, jak jsou jejich děti zoufalé, demotivované a zklamané. Všem trpělivě vysvětluji, že jedna zkouška v žádném případě nevypovídá o jejich nadání a nemůže být vnímána jako potvrzení, že děti jsou hloupé či neschopné. Mluvíme rovněž o tom, že výsledky mnohých nepřijatých dětí vůbec nebyly špatné, že sice dosáhly vysoké úspěšnosti v testech, ovšem konkurence zájemců o studium na naší škole je opravdu velká a není snadné v ní uspět. V ředitelně to tak chvílemi vypadá jako v psychologické poradně, chvílemi jako v poradně právní.

Mezitím si velmi ráda odskočím „zaučit“, jak vždy s radostí oznamuji paní sekretářce, a vysvětluji svým studentům hegelovskou triádu – moc tomu ještě nerozumějí, ale já vím, že se jim vše rozjasní, až si v příští hodině vysvětlíme Hegelovu filozofii dějin. Jsou úžasní, přemýšliví, inspirativní, kladou skvělé otázky a hledají příklady. Ze třídy odcházím povznesena a opět usedám ke stolu, na kterém přibyly další chaotické hromádky.

Od přijímacího řízení plynule přecházím k maturitě, jejíž státní část začíná již tento týden. Administrativní a byrokratickou buš státní maturity si umí představit snad jen ten, kdo někdy vstoupil do IS Certis – informačního systému Cermatu, kde jsou shromažďovány všechny formuláře, pokyny a všelijaké informace týkající se průběhu maturitních zkoušek. Po chvíli studia materiálů je mi jasné, že nejsem schopná se na ně koncentrovat, stahuji si vše do notebooku a upisuji se k tomu, že slavnostní 1. máj strávím doma studiem všemožných pokynů a poučení. Doufám, že najdu alespoň chvíli na políbení pod rozkvetlým stromem…

Odcházím ze školy opět jako poslední. Po cestě domů slyším v autě v rozhlase alarmující zprávu o tom, jak klesá úroveň žáků přijímaných na střední školy a jak na gymnázia běžně nastupují trojkaři. Nadávám polohlasně (vím, že v autě si to mohu dovolit) a zvu autora takových zpráv k nám do školy, abych mu mohla ukázat prospěch našich uchazečů. Sarkasticky také dodávám, že by si redaktor měl vyzkoušet test z češtiny a z matematiky a srovnat se s našimi uchazeči – třeba těmi nepřijatými.

Pozdě večer opět usedám k počítači, protože musím doplnit svůj osobní profil v žádosti naší školy v rámci mezinárodního projektu Erasmus+, v rámci něhož vstupujeme do spolupráce s šesti evropskými zeměmi. V jedné z kolonek mám uvést moto. Dlouze přemýšlím, vše, co mě napadá, je tak banální. Nakonec do kolonky píšu: „Gymnázium Olgy Havlové v Ostravě-Porubě je báječné místo plné báječných lidí.“ 

Jana Huvarová,
ředitelka Gymnázia Olgy Havlové v Ostravě-Porubě