Jestli něco chybí zdejším filmařům, tak je to odvaha dát hraným filmům silný koncept. Většinou se uvažuje jen o tom, zda je příběh „hluboce lidský“, kteří herci jsou dostatečně populární a jestli může dané téma být reklamně vytěžitelné a navázatelné na to, o čem píší mainstreamová média a lifestylové časopisy. Představa, že dílo postavíme hlavně na tom, že bude vyprávěné určitým způsobem a záměrně si omezí výrazové prostředky, vypadá z marketingového hlediska dosti marně.
Když tedy do kin přichází nový český snímek Hany, z jehož propagační kampaně je obtížné dozvědět se cokoli víc než to, že byl natočen v jednom záběru, měli bychom zbystřit. Konečně zde někdo – v tom dobrém slova smyslu – uvažuje formalisticky, a ne tržně. „Lidé, o kterých Hany vypráví, se vyznačují především tím, že jim čas proplouvá mezi prsty; utíká jim a oni se neustále motají v kruhu a narážejí do stejné lampy jako můry v našem filmu. To jednozáběrovost skvěle podtrhuje, úniku není jak pro postavy, tak pro diváka,“ říká osmadvacetiletý režisér Michal Samir v rozhovoru pro časopis Filmserver.
Hodí se sice dodat, že záběrů je během osmdesáti minut čistého děje ve skutečnosti více a dojem totální kontinuity pohybů kamery byl vytvořen různými digitálními švy. To ale neubírá na náročnosti choreografie desítek herců a orchestrace…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
