Obálka s pozváním na radnici přišla asi půl roku poté, co jsem se přistěhoval do Vídně. Psala starostka naší čtvrti, že srdečně zdraví a že by nás ráda pozvala na malé přivítání v novém bydlišti. Váhali jsme, zda pozvání přijmout – přece jenom, co dobrého čekat od oficiální akce na radnici? Nakonec jsme se rozhodli jít a svou roli v rozhodování – alespoň pro mě – sehrálo i to, že součástí akce bylo malé občerstvení pro hosty.
Ve čtvrtek večer s malým zpožděním spěcháme na radnici: já, moje žena a tříměsíční syn v polospánku u mě na prsou. V sále v prvním patře radnice už je obsazených několik řad židlí a na pódiu hovoří paní starostka: ještě jednou nás vítá a doufá, že se nám v pátém obvodu bude líbit. Synkovi se její uvítání nelíbí, začíná se mi na hrudi vrtět a něco si pobrukuje. Jdu si s ním stoupnout do zadní části sálu, abychom nerušili. Kromě nás tam stojí paní s načerveno obarvenými vlasy, jež malého začne rozesmívat – později se dozvím, že je to jedna z radních. Na pódiu se mezitím řeční: ředitelka místní jazykové školy představuje jazykové kurzy, které její škola nabízí. Kromě cizích jazyků je tu i nabídka němčiny pro cizince, tedy pro nás. Zaměstnanci školy chodí v létě nabízet své služby do místních parků, kde se u piknikových stolů scházejí přistěhovalci z Turecka a z bývalé Jugoslávie.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
