O nás, co víme, že EU je RVHP

Prezident i vláda oznámili změnu kurzu vůči EU. Věříte, že k obratu opravdu dojde, a jak se bude - případně jak by se měl - projevovat?

Robert Břešťan: Přinejmenším rétoricky je ta změna patrná už teď. Od vlády i od prezidenta. Pokud jde o praktičtější věci (byť pro nás zatím bez reálného dopadu), je to podpis fiskálního paktu. Symbolicky visí na Hradě už rok vlajka EU. O euru mluví vláda dost opatrně, protože je to nepopulární téma a máme před volbami do Evropského parlamentu. Ale jiný přístup je zjevný. Nikdy nebudeme v EU velcí hráči, ale nemusíme být velkými troublemakery.

Silvie Lauder: Bude záležet na tom, jak přetaví obecné proklamace do konkrétních kroků. Sobotka začal nadějně, když se přihlásil k fiskálnímu paktu a vyvedl nás z téměř absolutní izolace (teď jsou v tom Britové sami) a když oznámil, že Česko nebude požadovat Klausovu výjimku z Lisabonské smlouvy.

On už si to málokdo pamatuje, ale Klaus před pěti lety podmínil svůj podpis pod smlouvou výjimkou z Listiny základních práv EU, která je součástí Lisabonské smlouvy. Ona ta výjimka nikdy nezačala platit. Samozřejmě se nepotvrdilo varování, že bez ní situaci využijí sudetští Němci a budou chtít zpět majetky, ale naše žádost v Bruselu někde ležela. Tímhle se tedy symbolicky vláda odstřihla od „potížistické“ minulosti posledních let.

Robert Břešťan: Symboliku tedy máme zjevně vyřešenou, teď ještě něco té praktické politiky.

Petr Honzejk: Ano, věřím. Projevy? Česko přestane předvádět tragikomické etudy (viz Klausova výjimka) a na oplátku bude moci prosadit praktické věci, které jsou v národním zájmu, jako například nižší podíl energie z obnovitelných zdrojů (Sobotka za měsíc v Bruselu).

Robert Břešťan: Zhruba to jsem měl na mysli. Jeden z důkazů, jak je cesta do pekel lemována sluníčkovým myšlením.

Petr Honzejk: No tak „sluníčkový Klaus“ – rafinovanější urážku tohoto bývalého politika jsem ještě neslyšel.

Robert Břešťan: Myslel jsem tu energetickou politiku.

Petr Honzejk: Uf!

Silvie Lauder: Nevím nicméně, jak si změnu kurzu představuje prezident, když opakuje klišé o byrokratech, kteří někde v hlubinách Bruselu vymýšlejí směrnice o žárovkách a pomazánkovém másle.

Jindřich Šídlo: To je ale folklor. Napsal bych bonmot, ale nechci se dotknout bonmotu.

Erik Tabery: Jindřichu, napiš.

Martin M. Šimečka: Český příběh euroskepticismu ukázal, jak velký je vliv politiků na veřejné mínění. Václav Klaus by mohl v tomto smyslu vejít do učebnic. Změna rétoriky je proto velmi důležitá a Zeman i Sobotka udělali první správné kroky. Pokud opravdu chtějí euro, budou mít ještě co dělat – podpora veřejnosti pro přechod na euro byla v každé zemi klíčová; i když příklad Lotyšska ukazuje, že existují výjimky.

Silvie Lauder: Folklor/bonmot to sice je, ale právě opakování takových nesmyslů pak vede k tomu, že půlka Česka nadává na EU.

Erik Tabery: U Zemana je zajímavý rozpor, kdy jednou říká proevropské věci, ale jindy zase opak. Jeho kampaň na prezidentský úřad byla na náměstích často spíše protievropská. Ale otázka do budoucna: Bude tedy to proevropské směřování tak zřetelné, že opravdu brzy zavedeme euro?

Petr Honzejk: Problém Zemanova přístupu je v tom, že navenek obsahuje jen komunální kritiku (máslo) a megalomanské vize (společná armáda, harmonizované daně). To otevírá bohužel obrovský prostor pro tradiční lavírování v aktuálních záležitostech, jako je Ukrajina. Praxe obnoveného „příklonu k Evropě“ je otevřená otázka a v případě Miloše Zemana je důvod k obavám.

Erik Tabery: Petře, to je podle mě řečeno přesně. Také si myslím, že ten příklon k Evropě v našem případě platí jen potud, pokud jde o řeči, nebo když se to vyplatí.

Jindřich Šídlo: Je to někde jinak?

Petr Honzejk: Jindřichu, je. Například v zemích, které si uvědomují, že EU je skutečně civilizační volba. Pobaltí a tak. A pokud si vzpomínám na projev Sikorského, tak i u našeho severního souseda.

Silvie Lauder: I u našeho východního souseda. A určitě v Německu.

Martin M. Šimečka: Jo, na Slovensku to zcela určitě bylo jinak. Tam se všechny politické elity shodly na cestě k euru a myslely to vážně. V Polsku to taky nevypadá, že by šlo jen o prázdné řeči. Češi jsou prostě mistři ve zdánlivě racionální argumentaci, která je ve skutečnosti zcela iracionální - a oni ji také nemyslí vážně.

Jindřich Šídlo:  Tomu rozumím. Jen si nejsem jistý, jestli nesouhlas s eurem je hned znakem „odklonu od Evropy“.

Erik Tabery: To není. Jinak mně se líbí přístup Helmuta Schmidta, který umí být neskutečně tvrdý k EU, ale neustále pracuje a argumentuje v jejím zájmu. A to i když to není populární.

Martin M. Šimečka: K Jindřichovi: nemusí být. V celé české debatě je důležitá jedna věc, která mi tu chybí: pokud budu mít jistotu, že kritika EU (třeba i eura) vychází z víry, že EU je sama o sobě správná myšlenka, vůbec mi ta kritika nebude vadit; naopak. Jenže já si touto vírou u českých politiků nejsem jist.

Petr Honzejk: Mám pocit, že nesouhlas s eurem je u nás jiného typu než například ve Švédsku. Tady je to znak jakési kmenové příslušnosti „nás, co víme, že EU je RVHP“ - a soudíme, že musí být v zájmu obecného národního dobra zničena.

Martin M. Šimečka: To je přesný postřeh.

Jindřich Šídlo: To mi přijde trochu příliš jednoduché. Znám dost lidí, kteří si nemyslí, že Brusel je Moskva 1982, a přesto mají teď vůči přijetí eura velké výhrady.

Silvie Lauder: Ještě k Milanovi: taky záleží na tom, jak ta kritika vypadá. Mlčet jak pařez, když se o věci jedná, a pak začít ječet těsně před konečným rozhodnutím nebo po něm, což byla česká specialita, to je myslím přístup, který nám taky dost uškodil.

Robert Břešťan: Tak ona ta naše současná proevropská vláda možnost přijetí eura pošoupla radši až za konec svého (řádného) funkčního období.

Petr Honzejk: Jindro, já takové lidi znám taky. Mluvím o dominantním přístupu, způsobu; jakým dle mého uvažuje o euru většina společnosti (tedy z té její části, kterou to zajímá). Nebo myslíš, že v referendu, po kterém volá ODS, by rozhodovaly odborné otázky?

Jindřich Šídlo: V každém referendu rozhodují hlavně emoce. Jinak referendum o euru je samozřejmě pitomost. Asi jako o vstupu do NATO.

Martin M. Šimečka: Ani kdyby rozhodovaly ekonomické argumenty, moc by to nepomohlo. Přijetí eura je rozhodnutí o tom, zda chtějí Češi být hlouběji v EU, nebo ne. Je to zahraničně-politické rozhodnutí. A basta.

Erik Tabery: Pokud vláda řekne, že chce přijmout euro až za jiné vlády, nemyslí to zrovna upřímně. Jinak referendum o euru už jsme měli, bylo součástí referenda o vstupu do EU. Jeho zopakování by stálo za to jen z toho důvodu, že bych rád viděl, jak bude prezident a ČSSD přesvědčovat lidi pro euro, když jejich voliči jsou proti němu.