Utrpením k nirváně

První dny pochodu v Himálaji jsme se dostali do výšky nad čtyři tisíce metrů nad mořem a začala být zima. Bolely mě střídavě záda z těžkého batohu, koleno, plíce a hlava, v noci jsem měl ve stanu pocit, že se dusím, a spacák byl zatraceně těsný. Nic dramatického, prostě strasti cesty. Horší bylo prázdno v hlavě. Očekával jsem, že když už jedu s přítelkyní na hory, na ty nejvyšší a nejkrásnější na světě, budu hýkat nadšením na každém kroku, hlava se mi bude z horských masivů točit a duše skočí do nirvány jako do vyhřáté peřiny. A teď? Hlad, zima a prázdná hlava, nechuť znovu se táhnout dál a výš. A k tomu ti Tibeťané ve stanech a jejich karavany jaků! Tibeťané se pořád šťastně culí, jaci se naopak tváří jako belzebubi v předpeklí. Ale patří sem a je jim tady spolu dobře. Nám ne, fňukám v duchu a jdu s prázdnou hlavou dál, od úsvitu do soumraku, den co den. Proč jsme se raději nejeli válet do Španělska?