Toni Morrisonová (82) je jediná žijící americká spisovatelka poctěná Nobelovou cenou za literaturu. Skalně konzervativní kritici sice dodnes nezakrytě tvrdí, že ji získala hlavně proto, že své příběhy o útisku a nespravedlnosti vidí primárně optikou rasy a genderu, i oni však připouštějí, že ve svých vrcholných románech (Šalomounova píseň, Milovaná) pozoruhodným způsobem obohatila rafinovanou techniku magického realismu. Techniku tradičně spjatou především s latinskoamerickými autory, do níž umně zapouští prvky afrického folkloru.
Domov je z Morrisonové sond do amerických dějin a amerického svědomí historicky nejmladší. Odehrává se v padesátých letech, na něž většinová společnost dodnes pohlíží s nostalgií jako na desetiletí plné štěstí a pohody. A to navzdory legálně prováděné segregaci, kdy ani na liberálním Severu nebylo příslušníkům některých etnických menšin dovoleno vlastnit ve vybraných čtvrtích dům. Navzdory paranoidní atmosféře strachu, v níž uvnitř Spojených států policie horečně hledala potenciální nepřátele. A navzdory strašlivé válce v Koreji, jíž se oficiálně ani neříkalo válka a jež si jen na straně amerických vojáků vyžádala přes 58 000 obětí.
Do takového domova se vrací mladý černošský veterán Frank, který trpí těžkým posttraumatickým stresem. Navíc ono „doma“ je pro něj „nejstrašnější místo na světě“, kde prožil dětství a kde je doslova pohřbeno jakési temné tajemství z minulosti. Sledujeme-li linii akční, vrací se na Jih proto, aby zachránil ze spárů zrůdného bílého lékaře mladší sestru Cee. Tematickou linii pak tvoří jeho vyrovnávání se se záhadným morálním selháním v Koreji, o němž zprvu tušíme jen to, že se týká nějaké holčičky. Obecně tu tedy jde o mužskost a dospělost.
Na cestě, během níž se mu i úhledně poskládané ponožky jeví jako zpřelámané nohy, mu chvilkovou úlevu poskytne pouze hudba, konkrétně scat a bebop. Jeho rozjitřenou a zvráceně černobílou fantazii přitom provází nikdy nevysvětlený mužský přízrak a druhým společníkem je mu sama vypravěčka-autorka. Ta tentokrát používá nezvykle lapidárně strohý jazyk. Právě jí se Frank nejen svěřuje, ale také se s ní hádá – a vposledku ji i obviňuje, že jeho pocity a stavy stejně adekvátně nevylíčí: „Nemůžeš vědět, co je to horko… Nenajdeš slova, kterými bys ho popsala.“ Což je z jeho úst na adresu mistryně pera překvapivě skeptický – a snad i ironický – metakomentář, který nicméně alespoň naznačuje, proč si autorka tentokrát zvolila novelový formát a úsporný styl.
Namísto narativních kouzel se nám tak v Domovu přes proklamovanou stručnost dostane nemálo prvoplánové symboliky (viz reverend John Locke, který již svým jménem odkazuje k významnému anglickému filozofovi), závěrečné dávky didaktického moralizování (kdy sestře Cee hlas ženské komunity ne zrovna autenticky a přesvědčivě radí, aby nedovolila rozhodovat jiné o tom, jaký povede život, neboť „to je otroctví“) a konečně motivu sešívaných dek, jejichž společné zhotovování má mít zejména pro Cee terapeutické účinky (stejný motiv už však k podobnému účelu využila afroamerická spisovatelka Alice Walkerová v povídce Everyday Use).
Největší úskalí ovšem spočívá v tom, že velká témata působí na malém prostoru hůř; tedy alespoň v případě Morrisonové, protože nestíhá zkoumat ani konfrontovat zlo, které evokovala, a potažmo duchy, které vyvolala. Zrovna tak jako Frank do hloubky nezkoumá svůj nejhorší čin, ani ona se nepokusí poměřit násilí institucionalizované, kupř. ve formě lynčování, s hrdinovým násilím válečným, mužským a jistěže také zoufalým a bezduchým, jehož obětí je nevinná korejská dívka. A už vůbec se neptá nikoli snad po léčebných metodách oněch silných černošských žen v závěru, ale po tom, proč nepomáhaly Cee už od začátku.
Možná je dobré připomenout slova Johna Updikea, který v recenzi autorčina předposledního titulu Milosrdenství varoval, že i když je její projekt „vznešený a nutný“, může přijít únava, protože odsouzení rasově motivované brutality je dnes již normou. Tak to ale docela není. Spíš je škoda, že Morrisonová tentokrát silné osudy svých hrdinů pouze načrtává, nerozvíjí je do psychologické hloubky jako v případě Milované. Jako by předem rezignovala na základní otázku: ne kdo co udělal, ale proč.
Autorka je amerikanistka.
Toni Morrisonová: Domov
Přeložila Zuzana Mayerová, Odeon, 128 stran
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
