Dopisy

Skoro jako Tony Blair

Respekt 50/2013

Shodou okolností vyšel najednou článek o hledání autorit a profil Davida Ondráčky jakožto možného kandidáta na ministra vnitra. Druhý článek jako by obsahoval odpověď na to, proč se osobnosti, které jsou veřejností nahlíženy za svého druhu morální autority, do politiky příliš nehrnou. V momentě, kdy se do ní rozhodnou vstoupit, je totiž jejich rozhodnutí nahlíženo jako podezřelé, jako součást osobních ambicí a kariérních cílů.

Moc bezpochyby korumpuje a politika je prostředí agresivně útočící na morální integritu osobnosti. Tím spíše by novináři měli odhalovat vnitřní motivaci člověka usilujícího o moc, sílu jeho ideálů a zralost odolávat pokušením moci. Sama odhodlanost převzít moc, pokud je doprovázena odpovědností, není z principu dobrá či špatná.

Přes veškerou snahu o neutralitu výkladu se nemohu ubránit dojmu, že ambice, pragmatismus a touha po moci jsou v článku Skoro jako Tony Blair vykresleny jako hlavní rysy osobnosti Davida Ondráčky. V období 2007–2009 jsem pro TI pracovala. Měla jsem tak možnost Davida Ondráčku poznat osobně, a to jako člověka lidsky vřelého, vnímavého vůči potřebám jiných lidí a s tolik potřebnou sebereflexí.

V návaznosti na debatu o hledání morálních autorit bych považovala za přínosné zaměřit se na vnitřní dilema, zda vstoupit do politiky a prosadit něco ze svých ideálů, přestože je zde vysoké riziko pošpinění jména, či zda si udržet čistý štít a jednou provždy oprašovat ideály na barikádách proti systému.

                Jana Zatloukalová

JAKO V ČESKÉM FOTBALE

RESPEKT 50/2013

Je sice hezké, že Evropská komise udělila gigantickou pokutu, ale co to řeší? Na pokutu, jak píšete, si banky udělaly rezervy – pravděpodobně z peněz klientů. Pokud tedy bude skutečně zaplacena, skončí kde? Bude rozdána okradeným vkladatelům? Asi ne. Takže ve výsledku bohužel stále platí: Nevěřte bankám a bankéřům – vždy vás beztrestně okradou. Systém je špatný a lepší kvůli politikům a bankéřům, kteří mohou bezmezně utrácet, nebude.

                Ing. Břetislav Kovář, Ostrava

A TEĎ JEDNA TROCHU NA TĚLO

RESPEKT 50/2013

Nemyslím si, že by měli pana Bělobrádka ostatní následovat. Pokud člověk onemocní, jeho nejbližší se o něj bojí. Nemusí si ještě číst v novinách polemiky o tom, zda nemoc jejich táty, sestry, manžela… ovlivňuje schopnost hlasovat o zákonech.

Kdo posoudí, který politik má před médii pitvat své zdraví – člen vlády, poslanec, senátor, hejtman? Ovlivní schopnost politiků pracovat roztroušená skleróza, nebo akutní chřipka s vysokou horečkou a bolestmi všech svalů a kloubů v těle? Schopnost soustředění ovlivní také úmrtí v rodině (vzpomeňte si na televizní přenos sjezdu Strany zelených, kde kamery bezohledně dlouze zabíraly plačícího Martina Bursíka, jemuž zahynul v horách bratr), rozvod, problémy s dětmi, živelní pohroma…

Kdekoli člověk nastupuje do nového zaměstnání, absolvuje vstupní lékařskou prohlídku se závěrem, zda je dotyčný schopen dané místo zastávat. Myslím, že by něco podobného mělo být také u politiků. Pouze tento závěr by však měl být veřejně znám. Dál je to na každém. Politická funkce není na doživotí. Mají si pak noví kolegové špitat něco na způsob „Hele, to je von, no ten, co měl tu mrtvici“? Pan Bělobrádek se jako každý poslanec dočká vřelých i urážlivých slov od veřejnosti. Zejména bude-li sedět ve vládě. Kolikrát si po nepopulárním vládním rozhodnutí přečte třeba: „Kdy už ochrneš a zblbneš, kriple?!“? Trápit se tím bude on. Vážím si ho za jeho rozhodnutí a přeji mu co nejmírnější vývoj jeho nemoci i v drsném prostředí parlamentu.
                       

Věra Aladzasová-Přibylová, Praha 

Církev se učí

RESPEKT 50/2013

Článek plně vystihuje úskalí současné konzervativně-liberální debaty. Její někteří liberální aktéři, jako citovaná spisovatelka Slavenka Drakulićová nebo šéf evropských socialistů Hannes Swoboda, si místo věcné diskuse oblíbili omezení polemiky označením protistrany za extremistu či pravicového populistu.

Je sporné, zda kladná odpověď na otázku „Souhlasíte s tím, že manželství je svazkem mezi mužem a ženou?“ vystihuje zařazení signatáře na okraj společensko-debatního spektra. Ve skutečnosti jde o formulaci legitimního názoru. V Chorvatsku navíc v rámci demokratické soutěže. Naznačovat, že jde o zneužití demokratických vymožeností proti podstatě občanského aktivismu, zavádí debatu do kruhu – i protistrana by mohla argumentovat, že se liberální aktivisté „naučili využívat demokracie k prosazení vlastních hodnot“, jak uvádí paní Drakulićová.

Přál bych si, aby liberálně formulované názory dokázaly opustit tuto rovinu „nové vlny občanských iniciativ orientovaných na okleštění lidských práv“. Je přinejmenším sporné, zda zmíněná otázka sňatku pro všechny patří do obecné agendy lidských práv, jak tvrdí pan Swoboda. Výsady demokracie jsou určeny všem a není možné vymezovat, kdo na ně má nárok, protože užívá občanského aktivismu „správným způsobem“, a kdo má být nálepkován jako populista.

Dalším znakem tohoto přístupu je přesvědčení, že Evropská unie má být v těchto otázkách arbitrem (jak chápu z lítostivého konstatování autora, že „jakmile se Chorvatsko a Slovensko staly členy EU, možnosti Bruselu vstupovat jim do svědomí jsou prakticky nulové“). Není to snad u evropských států s vysokým standardem lidských práv a demokracie v pořádku? Domnívám se, že právě tyto náznaky nadřazení EU nad vnitřní demokracii členských zemí pohánějí mlýn skutečných populistů.

Jako konzervativně orientovaný člověk čtu Respekt rád proto, že jeho prostřednictvím získávám pohled do korektní a konstruktivní části liberálního myšlenkového spektra, s nímž sdílím úctu ke svobodě názoru. Myslím, že v článku absentovala snaha o podrobnější analýzu příčin chorvatského referenda a přebývala nepodložená úvaha o možném počínání slovenských biskupů. Hranice korektního liberálního prostředí text místy překročil. Neuráží mne to, avšak zklamává.

                        Filip Breindl