Poslední Stalinova kořist

Únorový převrat v roce 1948 zakotvil Československo v sovětském bloku a radikálně zintenzivnil studenou válku. Vzal Západu poslední naději na politické řešení vyhrocených vztahů se Sovětským svazem a prokázal, že k udržení rovnováhy v Evropě bude třeba znovu zbrojit. Berlínská krize, která na komunistické převzetí moci v Praze plynně navázala, už jen potvrdila, co napsal americký diplomat George Kennan: Stalin na mezinárodní scéně uznává jen dvě kategorie, totiž vazaly a nepřátele. Kdo se mu nechce vzdát, musí být připraven bojovat.

Tři týdny po puči promluvil o situaci prezident Truman. Přečetl dlouhý seznam sovětských kolonií a varoval, že by brzy mohl být ještě delší. Apeloval proto na Kongres, aby uvolnil finance na Marshallův plán a na obranu. Týž den se v Bruselu setkali zástupci pěti evropských demokracií a rozhodli se uzavřít obranný pakt. K němu se o rok později přidaly Spojené státy a dalších šest zemí, v dubnu 1949 tak vzniklo NATO.

Souvislost mezi pražským únorem a militarizací studené války je archivně doložitelná. Kořeny tohoto vývoje vedou do roku 1944, kdy se ve Washingtonu skupina odborníků snažila dohodnout na tom, podle čeho bude možné měřit sovětské chování v poválečné Evropě. Původní návrh zněl, že by barometrem mělo být Polsko. Diplomat Charles Bohlen však přesvědčivě argumentoval, že Polsko bylo ztraceno už předem,  před konferencí v Jaltě. Jediná země, řekl Bohlen, jež má naději se osudu sovětské kolonie vyhnout, je Československo. Prezident Beneš si Moskvu aktivně předcházel už delší dobu. A v prosinci 1943 se dokonce vzepřel Velké Británii i Spojeným státům a podepsal se Stalinem smlouvu o přátelství. Jestliže se Čechům podaří si po válce udržet suverenitu, argumentoval Bohlen, prokáže se, že mírové soužití se Stalinem je možné. Pokud by však i Češi, kteří zašli v usmiřování Moskvy tak daleko, jak jen to šlo, měli nakonec sdílet osud Polska, pak koexistence s Moskvou možná není.

S názory diplomatů souhlasili analytici z OSS, americké zpravodajské služby, kteří Prahu viděli jako „středobod“ poválečného politického systému. „Díky svému postavení na mapě je Československo univerzálním klíčem k Evropě,“ psali. Zpráva OSS předpovídá, že se po válce země stane šachovnicí, na níž se odehraje zápas mezi Východem a Západem. Výsledek naznačí, jakým směrem se vydá zbytek Evropy.

Odpověď poskytl únor 1948. Když v Praze estébáci a SNB obsadili kanceláře demokratických stran, byl tu důkaz, že Československo – navzdory své prosovětské politice – bylo na cestě do sovětského bloku; svět zachvacovala zostřující se studená válka.

Z hlediska Západu byl puč v Praze posledním varováním. Hned v únoru pobočník guvernéra americké zóny v Německu řekl, že dalšímu roztahování „komunistického totalitarismu“ bude třeba zabránit všemi prostředky. A James Byrnes, americký ministr zahraničí v letech 1945–1947, Moskvu varoval, aby nečinnost Západu v případě Československa nechápala jako carte blanche (bianko šek) pro zbytek světa. Pokud by Kreml plánoval ohrozit další země včetně Francie a Itálie, Američané by se nespokojili s protestem. Následoval by čin.

Opatrný Stalin se rozhodl dál v tomto směru neriskovat a zaměřil se na okraj strategické mapy. Vládní deník Izvestia nečekaně obvinil Švédsko a Norsko, že by se v případě konfliktu mezi Moskvou a Západem dobrovolně staly „služebníky imperialistů“. Finsko už smlouvu o přátelství se Stalinem podepsalo a Moskva teď tlačila, aby se přidaly také obě zmíněné země. Západ tentokrát nezaváhal. Spojené státy vyslaly do oblasti námořní bitevní skupinu, jež svou přítomností signalizovala, že Praha byla tím posledním korálkem, který si Moskva mohla navléknout na náhrdelník z porobených států. Tlak na Skandinávii najednou ustal. Norsko se stalo jedním ze zakládajících členů NATO, Švédsko si neutralitu ubránilo, a dokonce ani Finsko se kolonií Moskvy nestalo.

Pasivita amerického velvyslanectví

Předchozí příklady ilustrují, že Stalin nevstoupil do poválečného období s jasným plánem, který by se snažil realizovat za všech okolností. Spíš se zdá, že reakce protivníka testoval; zkoušel, kam se mu podaří dostat a za jakou cenu. Kde byl prostor, tam postoupil. Když narazil na odpor, vrátil se na výchozí místo.

Co z toho plyne pro události v poválečném Československu, jež nakonec vedly k únoru? Velká část české veřejnosti se tradičně domnívá, že „nás západní velmoci Stalinovi prodaly“. Mělo se to stát na konferenci v Jaltě. Ve skutečnosti se však o politické orientaci Prahy na žádném setkání Spojenců nejednalo. Američtí diplomaté a analytici z OSS brali Prahu jako místo, jehož ideologická identita se teprve bude utvářet v soupeření mezi Washingtonem a Moskvou.

Únorový puč proto pro Západ, a hlavně pro Spojené státy, znamenal významnou porážku. Dosvědčuje to svědectví Allena Dullese, ředitele CIA v letech 1953–1961 a člověka, který znal českou politickou scénu jako málokdo: s Benešem byli přátelé od pařížské mírové konference roku 1919, potom za války v Londýně, a dokonce i po válce ho prezident přijal na Hradě. V roce 1955 si Dulles postěžoval, že v Praze Západ prohrál kvůli neschopným diplomatům a zpravodajským důstojníkům, kteří v poválečném Československu sloužili na americkém velvyslanectví. Ještě ostřejší názor zastával Eugene V. Rostow, náměstek ministra zahraničních věcí. „Neschopnost zabránit komunistickému převratu v Československu roku 1948 byla jednou z nejzávažnějších chyb naší zahraniční politiky,“ napsal o dvacet let později. „Energická diplomacie v Praze v době, kdy Spojené státy ještě měly monopol na nukleární zbraně, mohla dokonce zabránit vzniku studené války.“

Nejvíc v poválečné Praze svou blazeovanou pasivitou zklamalo americké velvyslanectví. Přestože Washington opakovaně žádal od úřadu aktivní nasazení ve prospěch demokracie, velvyslanec Laurence Steinhardt strávil od ledna 1947 do února 1948 mimo úřad dvě stě dní, během nichž se věnoval soukromým zájmům v New Yorku; vrátil se do služby až v den, kdy do Prahy přijel Stalinův zametač Valerian Zorin. Ještě lehkomyslněji se choval šéf sekce CIA, který byl v době únorového převratu na výletě s manželkou po muzeích v Itálii. Přijel až čtyři dny po vítězství KSČ, aby zjistil, že všechny spolehlivé informační zdroje přestaly existovat. Egon Hostovský správně napsal, že demokratická většina v Československu prohrála, protože sice mohla nenávidět totalitního protivníka, ale neměla koho milovat.

Dosud platný názor, že vítězství KSČ v poválečném Československu bylo nevyhnutelné, veřejnosti úspěšně podsunuli sami komunisté. Nejdřív šířili lež, že Američané se nudili v Plzni, zatímco Praha čekala na pomoc, kterou přinesla až Rudá armáda (ve skutečnosti se Američané zastavili až po ostré intervenci ze strany sovětského velení). Později zase tvrdili, že Prahu „dostali“ Rusové. Fáma se úspěšně šířila, což KSČ vyhovovalo. Vždyť pokud o budoucím komunistickém charakteru země rozhodli Stalin, Roosevelt a Churchill, proč by se měli pragmatičtí Češi za demokracii jakkoli angažovat? Táhnout do předem prohrané války je českému charakteru naprosto cizí. Proto se ti s ambicemi drali do strany, zatímco ti slušní se raději do ničeho nemíchali. (Podobnou situaci zažíváme do určité míry i dnes.)

Všudypřítomný strach

Řekněme to ještě jednou: Osud poválečného Československa nebyl v žádném případě určen předem. Nenávratně o něm rozhodl až samotný puč, i když po fiasku s Marshallovým plánem v létě 1947 bylo politické směřování k diktatuře už asi nezvratné.

Z mezinárodního hlediska lze důkaz vidět i v tom, že k prosinci 1945 ze země odešla všechna cizí vojska. Byl to vlastně zázrak. V létě toho roku Moskva navrhla úplné stažení všech Američanů s tím, že Rudá armáda si naopak v Československu ponechá čtyřicet tisíc mužů. Američané sice návrh zamítli, ale zdálo se, že Rusové neodejdou nikdy. Když ale prezident Truman v listopadu 1945 vyzval Stalina ke stažení všech vojsk současně, vládce Kremlu ihned souhlasil a Američané i Rudá armáda skutečně vzápětí odpochodovali. Proč by se Stalin stahoval, kdyby mu Československo „patřilo“, jak se dosud tvrdí?

Ani domácí scéna nebyla tak nakloněná komunismu, jak píše například Milan Kundera, který prý vstoupil do strany, aby mohl být u „volantu dějin“ s tou „lepší polovičkou národa“. Všichni víme, jakou stopu zanechal v českých myslích Mnichov, Heydrich a sovětské vítězství v Berlíně. Když však česká veřejnost přišla do styku s autentickou Rudou armádou, nadšení vyprchalo. Krádeže, znásilňování a vraždy dosáhly takové intenzity, že i komunisté žádali odchod rudoarmějců z měst. „Kdo se jich zrovna nemusí bát,“ psal americký diplomat, „musí je litovat.“ Hladoví a často opilí vojáci v otrhaných ruských uniformách skutečně budili děs a politování zároveň.

Pro všímavé Čechy, včetně komunistů, tohle nemohla být přitažlivá ukázka sovětského ráje. Strach ale po Rudé armádě zůstal. Stále mocnější StB se od sovětských kolegů (ale i gestapa) naučila, jak strach využít a veřejnost s jeho pomocí umlčet. Po válce zkoušeli sociologové zjišťovat názory veřejnosti. Často se ovšem vrátili s nepořízenou, protože s nimi nikdo nebyl ochoten mluvit. Lidé se báli. Někomu dotazníky připomínaly gestapo, jiní v tom viděli trik NKVD.

Paříž, Londýn i německá města se v letech 1946–1947 probouzely k životu. V Praze naopak dál vládl dusný strach a nejistota, skoro jako za války. To vše hrálo do rukou čím dál obávanější KSČ.

Její popularita přitom klesala. Dřív strana pro někoho znamenala naději. Teď to byl zdroj moci a strachu z kožených kabátů StB. Začátkem roku 1948 už bylo jasné, že to komunisté začali u veřejnosti prohrávat. Gottwald slíbil, že strana ve volbách v roce 1948 získá 51 procent hlasů, Beneš se však domníval, že to bude jen 28–33 procent a americké velvyslanectví odhadovalo 25 procent.

Takový pokles od triumfálního volebního vítězství v květnu 1946 nemohl Gottwald připustit. Navíc tehdy vrcholila aféra s atentáty na demokratické ministry a bylo stále jasnější, že viníky jsou komunisté, včetně budoucího Gottwaldova zetě Alexeje Čepičky. Proto od konce roku 1947 již komunisté čekali na příležitost, jak demokratický systém zničit. Jedině bolševická diktatura mohla zabránit blamáži ve volbách.

Ve chvíli, kdy Gottwald oznámil Pražanům, že jeho strana získala absolutní moc, ozval se radostný potlesk davu. Když se pak ale lidé rozcházeli, nadšení vyprchalo. Byli zmatení a smutní a vypadali podobně, hlásilo americké velvyslanectví, „jako když do Prahy přijeli v březnu 1939 Němci“.

„Únorové vítězství“ bylo paradoxně útěkem před zjištěním, že komunismus směřoval k porážce. Druhým paradoxem je, že když KSČ získala absolutní moc, stala se pouhým nástrojem v rukou Kremlu. Takový Gottwald ještě v roce 1946 něco znamenal. Po únoru to byl věchýtek, který se třásl, že ho Stalin popraví. Izoloval se na Hradě, kde se ze strachu z NKVD a StB upil k smrti.

Autor je historik. Je profesorem Bostonské univerzity. Jeho knihu On the Edge of the Cold War: American Diplomats and Spies in Postwar Prague (Na pokraji studené války: američtí diplomaté a špioni v poválečné Praze) vydal Oxford University Press.