Ne, do nebe ještě ne!

Ráno jsem se opět vzbudila zbytečně brzy v šest hodin. Snídám v posteli, čtu si Respekt a trochu si plánuji den. Již svítá. Koukám z okna. Jeden mladík předvádí starší ženě, asi mamince, jak to klouže na silnici, sklouzne se a jede. Maminka jde opatrně přes silnici a jsem ráda, že opravdu přechází, nejede a nepadá. 

Teď už se to tu nedá vydržet, dneska musím nahoru! Ne, do nebe ještě ne. Tam se asi létá nebo nějak vzlíná, proudí, vznáší. To neumím. Vznášet se vzhůru, jako když se zespodu foukne do peříčka. Neumím proudit, jako proudí třeba elektřina, neviditelná užitečná energie. Nebo vzlínat vzhůru jako pára nad hrncem, jako dým z dobře ošetřených kamen a komínů. Ten odchází z tepla domova do neznámých výšin. Tedy, my ze severu Čech musíme dodat, že jen pokud není smog a inverze. Pak dým neodchází do neznámých výšin, ale štosuje se a dusí. Představuji si, jak duše Severočechů zmateně končí svou cestu už pod smogovou poklicí, tlačí se a sborově a toužebně zpívají: „Pojď stoupat jak dým až tam, kam jen ptáci mohou, plout po nebi, výškou být opojen.“  Já se dnes přesunu jen na naše kopečky a autem.

Při dalším pohledu z okna už vidím ten zázrak, mraky dekorativně plují po modré obloze a ukázalo se i slunce. Honza vstává, snídá, čte noviny, masíruju mu zraněné rameno a páteř. Pak cvičí a usedá na rotoped a já začínám vrstvit své běžkařské oblečení. Do toho se ozývá zvonek a přichází paní na odečet plynu. Trochu se postrkujeme, kdo a na co má vylézt a kdo lépe uvidí na číslíčka. Nakonec paní zkušeně posoudí situaci a vše si zařídí raději sama.

Rychle kontroluji, zda mám vše potřebné na dnešní výjezd, stále jako by mi něco chybělo, ale co? Mám lyže, hůlky, rukavice, mobil, peníze, vosky i škrabku na ně. Loučím se s Honzou a jdu. Venku napřed ometám sníh z auta a už vyjíždím směrem na Cínovec. Teď ještě najít na Pomezí místo k parkování. A jéje, ti časnější nesolidárně zaparkovali podélně místo kolmo, takže se miláčci vešli čtyři místo osmi možných, mám problém. Nacházím místo, vtom mě zprava předjíždí řidič a zcela nesmlouvavě tam zaparkuje sám.

Rozčiluju se a naštvaně odjíždím. Po pár metrech zapadnu do rigolu a nemůžu ven. Žádný pomocník v dohledu. Uklidním se. Mám lopatu a selský rozum. Odhazuji a uplácávám sníh, smrkovou větví a gumovým kobercem podkládám zadní kolo a vyjíždím. Parkuji, dávám se do řeči se sportovcem, který si zabouchl v autě klíče a volá asistenční službu.

A už vyrážím na běžkách do vzorných německých stop. Nemá to chybu! Mám dobrou náladu. Až do chvíle, kdy si uvědomím, že to, co jsem zapomněla, je řidičák a občanka. Takže jsem bez jakéhokoli průkazu totožnosti autem v cizí zemi. Přemýšlím, jak se budu vymlouvat při případné kontrole.

Asi po 20 km na běžkách mám opravdu dost a jdu se posilnit do nové restaurace na české straně. Sníh už je teď trochu tupější a já s ním začínám držet krok. Konečně mám splněno, dnes opravdu vytoužených 30 km, letošní rekord! Auto je na místě a v pořádku. Sjíždím dolů. Ti, kdo nám bez přestání pomáhají a chrání nás, dnes chránili a pomáhali někde jinde a já, zřejmý provinilec, jsem zůstala nepotrestána.

Doma vše v pořádku. Převlékám se a běžím si udělat ještě jednu radost. Úžasný keramický ptáček křováček, výrobek klientů společnosti Arkadie, kterého jsem si včera vybrala v jejich krámku, způsobně čeká, až se pro něj vrátím ze svých výšin. Jsem spokojená a doma už teď budu jen odpočívat. A to si možná ve svých 66 letech i zasloužím.

Jaroslava Svobodová,
starobní důchodkyně