Moudré sbohem

V italské komedii Máme papeže! (Habemus Papam) je půvabná scéna, v níž konkláve kardinálů vybírá nástupce zesnulého Svatého otce. Zatímco na vatikánském náměstí Svatého Petra čekají napjaté davy věřících, staří hodnostáři píší na lísteček jméno svého favorita a potichu se modlí: „Pane Bože, hlavně ať nezvolí mě.“

Jde o filmovou nadsázku, ale velmi trefnou. Zvládat ve stáří roli prvního zástupce Boha na zemi a zároveň dobře řídit instituci tak zkostnatělou, složitou a u širší veřejnosti neoblíbenou jako katolická církev je úloha téměř nadlidská. Papež Benedikt XVI. to po sedmi letech ve funkci ví lépe než kdokoli jiný. A zcela bez jízlivosti můžeme říci, že překvapivý odchod, který oznámil, je jedno z jeho nejrozumnějších rozhodnutí. Vatikánské ústředí se dnes nachází v takovém stupni rozkladu, že ani s mladším a energickým nástupcem nelze čekat žádnou rychlou změnu k lepšímu. Nový papež nezastaví úbytek věřících na Západě ani nenaplní stále prázdnější kněžské semináře. Ale může svému úřadu vrátit to, co v posledních letech (aspoň z pohledu nekatolíků) tak zoufale postrádal. Totiž smysl. 

Stařec a Vatikán

Rezignace Benedikta XVI. svět překvapila – téměř sedm set let v Římě platilo, že papežovu dráhu ukončuje až jeho smrt. Logicky se tedy objevují spekulace, zda úbytek fyzických a mentálních sil, kterým pětaosmdesátiletý papež svůj odchod zdůvodnil, je skutečně pravou příčinou. Upřímně řečeno ale není moc důvodů k pochybnostem. Coby pravá ruka svého předchůdce Jana Pavla II. prožíval kardinál Joseph Ratzinger zblízka jeho smutné finále. Byl u toho, když polský papež ničený Parkinsonovou nemocí ztrácel sílu řídit svou administrativu a papežská kurie se bez pevného lídra čím dál víc měnila v nepřehlednou džungli intrik, znepřátelených mocenských klik a neformálních rozhodovacích center.