Hi-tech uprostřed lesa

Veverka v Národním parku České Švýcarsko může mít k technologiím blízko stejně jako člověk. Tedy alespoň na centimetry, tamější lesy totiž ukrývají patnáct tepelných čidel. Tomáši Salovovi a jeho kolegům ze správy parku technika pomáhá odhalovat počty a chování návštěvníků.

Les není kino ani zábavní park. Proč potřebujete vědět, kolik lidí ho navštěvuje?

Je to stejné, jako kdybyste se zeptala, proč se zaznamenávají meteorologické údaje – na první pohled z nich nic nevyčtete, nicméně tím otevíráte dveře dalšímu výzkumu. Naší úlohou je přírodu chránit, a i když zákon ohledně turistiky stanovuje restrikce, v zásadě jen odhadujeme, jaký vliv návštěvníci na konkrétní oblast mají. Potřebujeme stanovit nějaké limity, jež budou pro přírodu únosné; proto sbíráme tzv. tvrdá data, tedy přesný, ne jen odhadovaný počet návštěvníků, a to by bez moderních technologií nešlo.

Jak čidla fungují?

Běžný turista si jich vůbec nevšimne. Je to plechová krabička, ukrytá třeba ve vydlabaném stromě, uvnitř s tepelným čidlem, které měří skokovou změnu teploty. Tedy když se před ním pohne cokoli, co má jinou teplotu než okolní prostředí. Zatím to není dokonalé, takže to započte člověka, srnu, cyklistu i auto. Zjištění údajů je jednoduché, stačí k tomu čtečka a chytrý telefon.

Když jsou data z čidel jenom takhle orientační, jak přesně víte, kolik lidí navštívilo park?

Děláme i doplňková měření – někdo si jednoduše sedne a počítá, kolik lidí kolem projde. Každá technika se totiž dá přechytračit, v případě čidel by stačilo, kdyby turisté kolem něj prošli v zástupu za sebou nebo ho obešli zezadu, systém je už nedokáže zaznamenat.

Stal se nám třeba také kuriózní případ, kdy během jednoho měsíce stoupla u jednoho čidla návštěvnost o sto tisíc. Pak jsme přišli na to, že se do něj nastěhovala vosa. Konečné výsledky to ale neovlivnilo, hodnoty se v takových případech zprůměrují podle ostatních sčítačů.

Čidla používáte asi pět let. Co vám za tu dobu ukázala?

Dám příklad. V devadesátých letech začali České Švýcarsko hojně navštěvovat němečtí turisté. Časem se ale návštěvnická struktura začala měnit a do lesů přicházelo více Čechů. Hospodští a různí poskytovatelé služeb si začali stěžovat, že jim klesají tržby, a tvrdili, že za to může národní park, který kvůli ochraně přírody přináší pro turisty různá omezení.

My jsme díky měření mohli dokázat, že je v lese návštěvníků pořád stejně, jen se chovají jinak, spíš mají svačinu s sebou, než by šli do restaurace na oběd. Míček je tedy na straně regionu a na službách, aby dokázaly návštěvníkům nabídnout něco, co je zaujme.

Přesto zájem turistů o České Švýcarsko stoupá. Jaký to má dopad na les?

Není ani tak důležitý počet návštěvníků jako spíše to, jak zamezit rušení zvěře. Když třeba hnízdí sokol a někdo nerespektuje zákaz vstupu do dané lokality, pták už se k hnízdu a k mladým nemusí vrátit. Ostatně představte si to z pohledu toho živočicha – pokud by vám v nepravidelných intervalech někdo procházel obývákem, taky se brzy odstěhujete. Takže my můžeme i díky měření počet návštěvníků korigovat. Když některá oblast lidskou přítomností trpí, je třeba odlákat turisty na jiná, méně navštěvovaná místa.

Před nedávnem se objevila zpráva, že se do českých lesů z Německa vrátili vlci – láká to další návštěvníky?

Nic takového jsme nezaznamenali, ale i kdyby tomu tak bylo, popřál bych jim hodně štěstí. Vlci lidskou společnost nevyhledávají a jejich setkání s člověkem je velice nepravděpodobné. Jak na to zareagovali amatéři s fotopastmi, nevíme, neexistuje žádná jejich centrální evidence.

Zmiňujete právě fotopasti, které napomohly přítomnost vlků odhalit. Když to shrneme – nastražené fotoaparáty, čidla na sčítání, monitorování: patří tohle všechno ještě vůbec do lesa?

Naším cílem není mít za každým bukem kameru a sledovat návštěvníka. Nechceme technologicky vybavený les, vždy je třeba zachovat určitou míru. Je důležité, aby všechny tyto metody a použití hi-tech měly jasně daný účel a také byly pouze dočasné.