Protialkoholní společnost doktora Řimsy

Začalo to v létě 1972 jako celkem běžná studentská recese. Budoucí muzikolog Julius Hůlek a budoucí historik umění Jiří Kaše se jednoho malátného rána po oslavě narozenin začetli do hromádky starých brožurek s protialkoholní tematikou a okamžitě podlehli kouzlu jejich mravokárného stylu. Když narazili na inzerát nervového sanatoria dr. Šimsy v Krči u Prahy, znělo jim jméno povědomě. Oba v té době fascinovala četba Krvavého románu Josefa Váchala z roku 1924, jehož reprint se podařilo napůl tajně vydat na samém prahu normalizace. Došlo jim, že románová postava dr. Řimsy, svérázného bojovníka proti alkoholu, měla svůj reálný předobraz. V následujících měsících objevili původní budovu Šimsova sanatoria a spolu s přáteli z koleje Větrník založili Protialkoholní společnost doktora Řimsy, pijácký spolek, který hodlal proti alkoholu bojovat metodou vytloukání klínu klínem. Podobné buršikózní party vznikaly ve studentském prostředí odedávna, ale málokdy přežily promoce. Řimsologové se scházejí dodnes a během čtyřiceti let existence se řada jejich projektů významně zapsala do české kultury. Jejich dějiny a ideologii nyní obsáhle pojednala olomoucká bohemistka Lenka Pořízková v odborné, nicméně čtenářsky vděčné publikaci, která nese výše zmíněný název společnosti.

Parodistickým rozvíjením fiktivních věd či hnutí se světová literatura baví už řadu století. Nalezneme je u Rabelaise, Swifta, Jarryho, Queneaua, u nás třeba v Haškových Dějinách strany mírného pokroku v mezích zákona, Křížovnické škole čistého humoru bez vtipu nebo u populárních cimrmanologů. Výchozí nápad řimsologů tedy nebyl až tak nevšední, pozoruhodná však je vytrvalá kreativnost při jeho dlouhodobé realizaci. Asi nejdůležitější byl přitom příklad Josefa Váchala, hlavního patrona společenství, v jehož stopách se nedalo dojít k nějakému lacinému úspěchu. Svou roli však sehrál i marasmus raných sedmdesátých let. Kdo se tehdy nespřáhl s režimem, uzavřel si cestu k významnější kariéře a prostor k seberealizaci musel hledat v náhradních, navenek leckdy potrhlých aktivitách. Kult doktora Řimsy přitahoval tvořivé, intelektuálně zdatné osobnosti, pěstující v ústraní svérázný humor pro zasvěcené. K zásadám patřilo nepodbízet se širšímu publiku a neupínat se k prvoplánovým politickým programům.

Přestože řimsologická rétorika hojně parodovala marxistickou hantýrku, nebudil pijácko-recesistický ráz schůzek žádná velká podezření. Na více méně žertovné bázi protialkoholního učení si tak mohly desítky schopných lidí celkem svobodně procvičovat organizační i formulační dovednosti, které se po zániku režimu daly využít při realizaci více či méně vážných kulturních podniků. Ty nejznámější jsou spojeny se jménem Ladislava Horáčka. Z řimsologického substrátu vyrostlo jeho nakladatelství Paseka, filmová společnost Fragonard, Portmoneum – Museum Josefa Váchala v Litomyšli, restaurátorská škola, jež je dnes jednou z fakult Pardubické univerzity, divadelní spolek Filigrán proslulý operní fraškou na námět Krvavého románu, ale také řada periodik, kulturních akcí, knihkupeckých či pohostinských zařízení apod.

Svérázem řimsologie se dlouhá léta odborně zabýval nedávno zesnulý humorolog Vladimír Borecký. Lenka Pořízková na něj zdatně navázala. Její studie čtenářům poučeně zprostředkovává mnohovrstevnatou ironii, aniž by ji zbavovala bezprostřední zábavnosti, poukazuje na dobové kontexty ideových kreací, přináší svědectví pamětníků i citace dokumentů. Výklad přirozeně prostupuje absurdní humor tematiky, v zásadě však jde o závažný příspěvek k českým kulturním dějinám. Dokládá, že se i v někdejším komunistickém Absurdistánu vyskytovaly ostrůvky rozumu, který se absurditou pouze maskoval.

Lenka Pořízková: Protialkoholní společnost doktora Řimsy
Paseka, Havran, Dybbuk, 464 stran