Chci, abys byl. Křesťanství po náboženství

Bohu dnes zůstal vymezený už jen prostor „velikosti krabičky od sardinek“, napsal v jednom ze svých dopisů z nacistického vězení kněz a teolog Dietrich Bonhoeffer, který se podílel na atentátu na Hitlera a byl za to později popraven. Zatímco dříve člověk potřeboval Boha, aby mu vysvětlil vesmír nebo mu zdůvodnil morální nařízení, teď už ho potřebuje nanejvýš v osobním životě psychologických potřeb a nejistot. Člověk z náboženské éry vyrostl, dospěl. A podle Bonhoeffera je to dobře, protože „Bůh nás učí obejít se docela dobře i bez něj“, bez potřeby vtahovat jej do našich záležitostí.

Ve svých listech proto přemýšlel o novém pojetí křesťanství, které se obejde bez náboženství. To, že by náboženství zmizelo ze světa, by totiž ještě neznamenalo, že by z něj zmizela víra. Byl to Bonhoeffer, kdo jako první pojmy náboženství a víry položil vedle sebe, či dokonce proti sobě a postavil církev před radikální otázky: Jaké je poslání křesťanství v dějinném okamžiku „konce náboženství“? Jak mluvit světsky o Bohu?

Na myšlenkový proud, který povstal z těchto otázek, ve svých knihách navazuje kněz, filozof a teolog Tomáš Halík, když oslovuje ony „vzdálené nablízku“: agnostiky, sekulární humanisty a jiné „lidi na cestě“. I on v takových chvílích vyznává, že „křesťanství zítřka nebude ideologií ani systémem věr a rituálů“. Zatímco ve svých předchozích esejích se pokusil o nový výklad pojmů víra a naděje, pustil se ve své poslední knize Chci, abys byl – s podtitulem Křesťanství po náboženství – do přemýšlení o lásce. Do odvahy a radikality Bonhoefferovy mu však cosi chybí. A nejen jemu.

Láska a válka

Knihy Tomáše Halíka jsou přitažlivé tím, jak v člověku probouzejí pocit usebrání a svátečnosti. Pomáhají mu prolomit se aspoň na chvíli pod krustu každodennosti, a to nevtíravým způsobem. Umí zvolit přiléhavou a občas i vtipnou metaforu, mluvit o vysokých pojmech bez patosu a složité filozofické úvahy vyprávět srozumitelným jazykem. Navíc dokáže ve svých textech namíchat správný poměr civilního výkladu náboženských témat pro sekulárně založené a přitom křesťanství úplně nezbavit jeho mystiky a tajemství pro spirituálnější čtenáře. Nejspíš odtud vyplývá úspěch, ale i limity jeho knih. Včetně té poslední, v níž se věnuje lásce.

Vlastně je s podivem, že se tak přitažlivému tématu dlouho vyhýbal. Jestli je křesťanská tradice v něčem živá a má co nabídnout nejen pro osobní duchovní cestu, ale také pro každodenní život v opozici k podrážděnosti světa, pak je to právě maxima lásky k druhému člověku jako výzva zapomenutí na sebe, na svoji sebezahleděnost.

V kázáních mnoha křesťanských duchovních Bůh s láskou splývá jako synonymum. „Bůh je láska,“ ozývá se často z kazatelen. Ovšem ve smyslu něčeho, co přichází odněkud zvenčí. Taková láska je ale jaksi vzdálená a trpná. V myšlení Tomáše Halíka je důležitý pojem vztahu. Ústřední myšlenka jeho knihy se skrývá v pasáži, v níž píše o tom, že „Bůh je spíš to, že milujeme a jak milujeme, než předmět naší lásky. Boha milujeme tak, že milujeme ‚v Bohu‘, milujeme v něm lidi a svět, podobně jako lidi a svět vidíme ve světle.“

Z toho už vyplývá něco docela jiného – ne láska jako něco, co k člověku přichází zvenčí a sladce ho oblévá, ale jako něco, co tvoří podstatu jeho vlastního života, o co se sám musí neustále aktivně pokoušet a za co také nese odpovědnost. A nejen ve vztahu k Bohu, ale též k bližnímu a k okolnímu světu. Jde tedy o obrat, který má velmi praktické a konkrétní důsledky. V takovém náhledu transcendence není překročením sebe samých k nějaké absolutní moci nad námi, ale k druhému člověku a ke světu. „Bůh je hlubina, do níž vstupujeme, když překračujeme sami sebe v lásce,“ píše Halík.

Z této výchozí pozice se pouští do nového promýšlení Ježíšova výroku o lásce k bližnímu, k nepříteli, k sobě samému, ale i možností a aktuálnosti křesťanské etiky. A právě tady se dostáváme k limitům jeho psaní. Pro aspoň trochu poučené čtenáře ve své knize vlastně neříká mnoho překvapivého. Svou knihu umně komponuje z myšlenek Martina Bubera, Emmanuela Lévinase nebo Johna A. T. Robinsona a jako málokdo dokáže jádro jejich myšlení vyhmátnout, zjasnit a přeložit do poutavého stylu. Zůstává však na příliš obecné rovině, která sice čtenáře na chvíli zaujme, ale nejspíš ho nepřekvapí, a to ani v případě, že knihy dotyčných autorů nečetl.

Příkladem může být třeba Halíkovo přemýšlení o lásce k nepříteli, kdy upozorňuje, že i svou nenávistí člověk vstupuje s druhým do pouta vztahu: „Kdo oplácí stejným, není svobodný: jeho jednání je jen reakcí, je podmíněné a určené chováním druhého.“ Namísto toho se máme snažit „nahlédnout svému nepříteli do srdce“, pod jeho „válečnickou masku“. Co to ale znamená? A jak se to dělá? Podobné obecné rady asi každý slyšel mnohokrát a předpokládá, že je autor někam posune a stáhne je aspoň trochu na zem, do života. Tomáš Halík však knihu píše více jako filozof, méně už jako kněz, od nějž se očekává i konkrétnější výzva.

Výjimkou je kapitola, v níž hovoří o „imperialismu lásky“, který nerespektuje odlišnost druhého a chce jej předělat podle svých představ. Svou úvahu rozšiřuje z individuální roviny do společenské, kdy právě takový imperialismus vyčítá politice George W. Bushe, s níž obhajoval invazi do Iráku. „Pravda se musí prosazovat jen silou pravdy samé. (…) Násilí je mravně dovoleno jen tam, kde opravdu není jiné cesty k bezprostřední obraně nevinných před útočícím násilím; všude jinde znamená nezodpovědné riziko roztáčení spirály ducha odplaty a pomsty.“

To už je konkrétnější slovo, s nímž se čtenář může přít a uvažovat o něm nejen v abstraktní rovině. Na tuto půdu ovšem Tomáš Halík vstupuje nerad.

Nový styl

Raději se pohybuje v myšlenkové úrovni, která je nekonfliktní, byť je nebývale poučená, pronikavá a poutavá. Tomáš Halík mezi českými katolickými duchovními v tomto ohledu dokonce nemá konkurenci, a právě proto vzbuzuje ve svém čtenáři vyšší nároky. Ten od něj očekává, že se nebude obracet pouze ke vzdáleným nablízku, ale i ke své církvi, že sestoupí z výšin obecných úvah o víře, naději a lásce a pustí se též do promýšlení konkrétních katolických doktrín, jež v současném světě ztrácejí smysluplnost, nebo jsou dokonce v rozporu s moderní vědou, jako je tomu v případě homosexuality. Ostatně sám v jedné z kapitol píše o potřebě vytvořit na základě křesťanství „nový styl“, podobně jako se z něj kdysi zrodila gotika či baroko. K tomu ovšem nestačí nový výklad starých dogmatických formulí, ale skutečně nové myšlení víry. A do toho se Tomáši Halíkovi ze zřejmých důvodů nechce.

Tomáš Halík: Chci, abys byl. Křesťanství po náboženství

Nakladatelství Lidové noviny,
264 stran