V jednom šiku s nepřítelem

Je neděle jako každá jiná. Kočka si slastně pochutnává na své snídani a obědě zároveň, i já už vařím něco k snědku. Otevírám komp a sjíždím zápis z minulé porady organizačního týmu studentského divadelního festivalu. V pravém rohu obrazovky vyskakují pouze okna kecálků typu Skype, ICQ a Jabber, kteří jsou jedinou spojnicí mezi mnou a světem venku, protože co kdyby náhodou někdo něco potřeboval, chtěl mi sdělit zážitky ze sobotní akce nebo jen tak z nudy poklábosit? Nic víc, ještě kromě e-mailu, k virtuální komunikaci nepotřebuji.

Pohladím svou čtyřnohou přítelkyni a jdu do naší kanceláře, kam se postupně trousí ostatní. Na programu, kromě finanční stránky, komunikace s přihlášenými soubory nebo doprovodného programu, je i otázka propagace. Vždy přijde na přetřes Facebook. I my jsme se vydali po cestách nejrozšířenější sociální sítě na světě a informace o přehlídce na něj pravidelně vkládáme. Teda mí kolegové, proto jsem i toho dne byla opět tázána: „Kdy si ho už konečně založíš?“ Já jsem totiž byla vždy facebookovým kritikem. I proto jsem vždy tvrdila: Facebook je zlo. Je to žrout času. Narušuje akorát soukromí lidí. Kvůli němu se vytrácí potřeba vídat se osobně atd. Jsem vyznavačka přátelství face to face a rozhodně bych se nikdy nechtěla dostat do fáze, kdy v mém životě bude převládat on-line friendship, když už jsme v té anglické terminologii. Svět kolem nás je již tak zelektronizován, že pokud se lidé stanou také pro sebe virtuálními, tak to můžeme rovnou zabalit.

Bez facebookového účtu jsem si sice občas připadala jako ryba na souši, tak trochu nepatřičně, na druhou stranu se z toho dá udělat celkem dobrá image. Lidé kolem vás si vás totiž docela dobře zapamatují, protože jste přeci tou, která nemá Facebook.

Tak tomu bylo až do této neděle. Mě samotnou by nenapadlo se přihlásit na www.facebook.com, ale mého kolegu bohužel ano – prý bych měla jako pracovník propagace vědět, co se na Facebooku děje a také s ním pracovat. Oznámení „Založil jsem ti profil na Facebooku“ jsem nejdřív brala jako nejapný žert, nicméně mě realita dneška dohnala. A tak jsem se z naprostého ignoranta stala jednou z mnoha.

Rozhodla jsem se nakonec, že se sblížím se svým nepřítelem, a jala jsem se svůj profil zkrášlovat. Začalo mě to dokonce bavit. Ale člověk si musí uvědomit, že ve chvíli profilového zrodu jste nazí přede všemi, proto opatrnosti není nikdy dost. Proto jsem se vydala cestou nebezpečenství a klikala na všechny nabídky parametrů, které člověk může ovlivňovat. Co bude vidět zvenku, co uvidí jen mí přátelé, co pouze já? Jak moc se vlastně obnažit, aby celé to martyrium mělo nějaký smysl? 

Snažím se, aby mé soukromí nebylo narušeno, a na druhou stranu abych z toho, že mám facebookový profil, něco vytěžila. Zabrala jsem se do toho tolik, že jsem ani nezaznamenala běh hodin. Největší překvapení mě však čekalo pár minut po prvním přihlášení. Rozeslala jsem několik žádostí o přátelství, podotýkám svým skutečným kamarádům, a za pár okamžiků se rozjela debata na chatu, dvě kamarádky nemohly svým očím ani uvěřit, že jsem to skutečně já. Ujistila jsem je, že ani já tomu vlastně nemohu uvěřit, nicméně se neuvěřitelné stalo skutečností. Asi ze mě nikdy nebude rekordman v počtu zaregistrovaných přátel. Nechci na Facebooku ani trávit veškerý svůj volný čas jako ve virtuálním světě. Nicméně doufám, že pozvánka na polštářovou bitvu, kterou v dohledné době plánuji, se po Facebooku rozletí do všech stran během několika vteřin a že účast bude hojná.