Úkol, na který Klaus nestačí

Dnes již téměř bývalý prezident (to nezní špatně) Václav Klaus má jednu nepřehlédnutelnou vlastnost. Když máme pocit, že nic trapnějšího, zákeřnějšího nebo útočnějšího už nemůže ze sebe vydat, znova překvapí, jak umí tyhle hranice posouvat kreativně dál a dál. Pro všechny, kteří se jeho výkonycítí dotčeni, nabízíme jedno uklidnění: Václav Klaus se zkrátka chová jako Václav Klaus.

Zatím zřejmě vrchol klausovství spatřil světlo světa minulý týden v úterý v rámci setkání dvojice Klaus – Zeman na Pražském hradě. Prvně jmenovaný se tam v přímém přenosu televize rozhovořil o tom, v jak špatném stavu nechal jeho předchůdce prezidentskou kancelář. „Ze zdí byly vytrhány na míru vyrobené knihovny,“ oznámil národu. Miloš Zeman se pak pohotově přidal a pronesl, že podle statistik, které pročetl, klesl počet krádeží v Klausovými lidmi vedené hradní kanceláři  téměř na nulu.

Všichni vědí, že Václav Havel si z Hradu odnesl svoji vlastní originální knihovnu vyrobenou architektem a designérem Bořkem Šípkem. A jak zjistil Tomáš Němeček ve svém sloupku v Lidových novinách, Zemanova „statistika krádeží“ není nic než pouhý doklad o chaosu v inventarizaci.

Podstatná je jiná věc. Klaus (teď po volbách i s dobře sehranou pomocí svého spolehlivého „nepřítele“ Zemana) už delší čas důsledně a asi i promyšleně pracuje na důležitém úkolu: rozbití autority Václava Havla, která – zřejmě k jeho údivu – dosahuje i mezi mladými Čechy větší síly, než jsme si všichni za Havlova života mysleli. Klaus evidentně došel k názoru, že právě Havlova autorita může být tou pravou příčinou, proč kanonizace Klause nebude tak hladká, jak by si on sám a jeho parta představovali.

A nutno dodat – má to grády. Havel už dávno není jen „směšný snílek“ nebo „pomýlený propagátor škodlivé nepolitické politiky“. Teď je jednou antikrist, podruhé zloděj. Havlovo vděčné publikum se cítí šokováno a uraženo, ale nemělo by. Klaus se prostě chová jako Klaus a zákeřnými metodami (útočit na někoho, kdo se nemůže bránit, je zákeřné) chce zničit něco, na co jeho síly nemohou stačit. A to, že ho přitom napadají urážky z jeho vlastní mentální krajiny (zloděj), už je jen úsměvný paradox.