Dopisy

JAK ZLEPŠIT VYSOKÉ ŠKOLY

RESPEKT 6/2013

Naše vysoké školství je ve většině případů velice obecné a neefektivní. První ročník často supluje to, co nás měla naučit střední škola.

Obvykle jsou to obecné předměty, které s vybraným oborem ani nesouvisejí. Já osobně bych vysoké školství zefektivnil a více zaměřil na onen konkrétní obor. Je pravda, že vysokoškolský student by měl mít všeobecný přehled, ale to souvisí se statusem studenta, nikoli s tím, že by ho ta škola měla vše naučit. To je čistě věcí studentovou, jestli se bude chtít samostatně vzdělávat nad rámec vyučované látky, či nikoli. Tím pádem by se minimálně o dva semestry snížila doba bakalářského studia a studenti by hned v prvním ročníku věděli, zda je to ten kýžený obor, který studovat chtějí, nebo nechtějí, a nemuseli by tak čekat minimálně do druhého ročníku.

Tomáš Koller

Největší rezervy vysokého školství jsem vypozoroval právě mezi svými bývalými kolegy-studenty, většina z nich se na vysokou školu zapsala jen proto, aby měla status studenta a z toho vyplývající výhody.

Buď byla jejich původním cílem úplně jiná, prestižnější vysoká škola, nebo si chtěli studium jen tak zkusit, ale spíše si jednoduše prodloužit sladký studentský život, než přijde doba, kdy se o sebe budou muset postarat sami. Za vše mluví fakt, že do prvního ročníku nastupuje více než dva tisíce studentů, zatímco studium dokončí pouhá zhruba pětina z nich. Většina neúspěšných studentů byla ze studia vyloučena během prvních dvou, maximálně tří let a nebylo to ani tak v důsledku jejich nedostatečných schopností jako spíš lajdáctví a nezájmu o studium.

Otázka zní: Změnila by se úroveň nikoli výuky, nýbrž získávání vědomostí, kdyby už od prvního ročníku studovali jen ti, kdo mají o obor skutečný zájem, jemuž také podřídí své priority a další okolnosti? Odpověď je snad jasná… Velká většina pasivních studentů snadno demotivuje i ty skutečně zapálené, kterým nakonec učitelé nemohou věnovat ani tolik pozornosti. Řešením by mohla být změna ve financování tak, aby vysoké školy vzhledem ke svým rozpočtům nebyly motivovány přijímat nesmyslně nadměrné množství studentů, čímž by se mimo jiné ušetřilo i na provozu, neboť by nebylo nutné zřizovat tolik učeben. Zároveň je třeba v samotných studentech vzbudit vědomí odpovědnosti, přičemž jako vhodná varianta se mi jeví forma poplatků pro takové studenty, kteří plní své studijní povinnosti nedbale či na poslední chvíli, například skládají zkoušku na poslední termín nebo si předmět zapisují na druhý zápis. Nemusíme tomu říkat školné, ale třeba antistipendium a z něho získané prostředky použít na podporu studentů svědomitějších.

Stanislav Bříza

ODSOUZENY K -OVÁ

RESPEKT 6/2013

Co je komu do toho, pokud se někdo rozhodne vypadat nějaký čas, než si ostatní zvyknou, směšně? Marek Švehla uhodil hřebíček na hlavičku. Já si myslím o -ová to samé. A dokonce si myslím, že pokud dva lidé vstoupí do manželství, měli by mít právo vybrat si, jak se budou jmenovat.

Dnes je to tak, že zákon o rodině v paragrafu osm dává tři možnosti, přes které nejede vlak: buď budou oba mít příjmení po jednom z nich (typicky po muži), nebo si oba ponechají svá příjmení, anebo si oba ponechají svá příjmení a jeden z nich (typicky žena) si přidá příjmení toho druhého (s tím, že původní příjmení se uvádí až na druhém místě. Ale co když by si ti lidé oba chtěli nechat své příjmení (protože jsou na ně zvyklí) a zároveň si oba přidali příjmení toho druhého, na znamení, že patří k sobě?

Martin Mach Ondřej

Vůbec mě nepotěšil výrok (jinak mojí oblíbenkyně) Elišky Wagnerové, že použít příjmení bez přípony -ová „je asi jen libůstka pro pár žen“. Jsem totiž přesvědčena, že je to jinak. Nejedná se o libůstku, ale o projev osobní svobody, řekla bych. Anebo jinak: ano, mnozí mohou touhu ovlivnit své jméno považovat za libůstku, to ale nijak nesnižuje význam možnosti ovlivnit své jméno pro toho, kdo tuto možnost vidí jako důležitou. Vůbec mi nevadí představa, že některé ženy by si vybraly příjmení Smith a jiné Smithová – proč ne? Vždyť zákon neplánoval vymazat příponu, jen nabízel možnost (!) vlastní volby něčeho velmi osobního.

Marie Schönfelderová, Praha