Matky

Jan Koubek (35) komponuje svůj debut Matky jako román o prologu, pěti povídkách a epilogu. Taková stavba si již nárokuje určitou vůli k pevnému tvaru a autor jí skutečně disponuje. Pokud se v tom projevuje jeho několikerá humanitní průprava – je absolventem jazykové a literární kultury na hradecké univerzitě a kulturní antropologie na univerzitě plzeňské –, pak lze konstatovat, že k dobru i ke škodě věci. Kladem je s přehledem zvládnutý, „promazaný“ tvar celku. Minusem efektní, ale vetchá typičnost reálií.

Máme tu smyšlené moravské město Tichý Újezd, vzdálené necelou půlhodinu vlakem od Brna, v tom Újezdu nemocnici, v ní vrátnici a v tomto krcálku vrátného, dvaaosmdesátiletého Petra Ramona, který se tohoto fleku drží už přes padesát let. Dvacáté a jednadvacáté století se zrovna nacházejí na svém přelomu a vrátný se rozhodne přiblížit příběhy skryté za některými z předmětů, jež se mu na registrační skříni navršily od žen. Nejprve uchopí přívěsek na klíče a odvypráví příběh lékařky židovského původu Věry Mossesové, která pracovala v újezdském špitále. Na to volně naváže knižní svazek o Africe, spjaté s nemocniční uklízečkou Annou Schillerovou. Skleněné očko z plyšového medvěda náleží do příběhu prodavačky obuvi Hany Sedlákové. Rtěnka s nápisem Rouche Noir Vamp náleží k mladé ženě Kateřině Janouškové, jež si došla do újezdské nemocnice nechat provést potrat. A krabička vitaminů se váže k Lence Havlové, která naopak docházela do téhož špitálu za svým někdejším spolužákem-lékařem, po němž vytrvale žádá, aby ji vyléčil z neplodnosti.

Vazba předmětů na jednotlivé lidské osudy samozřejmě není principiálně nijak objevná, ale Jan Koubek s ní pracuje elegantně. V pozorovatelství konkrétních detailů, často spjatých s fyzickou stránkou života, umí být přesný, rychle výstižný; na debutanta v tomto ohledu slušný výkon. Ovšem této příjemnosti dochází dech, jakmile si začneme s postupující četbou skládat celkový obraz, který Matky poskytují, a jakmile se zevrubněji ptáme po motivech vypravěče knihy Petra Ramona.

Čtenář si totiž nemůže udělat jasnou představu, čím je vypravěč Ramon natolik přitažlivý nebo cenný, že se mu ženy v průběhu let tak důvěrně a zevrubně svěřují se svými osudy. Získal si je svou pasivitou, neintervenující účastí? Nebo Ramonovo přiznání se k homosexualitě, na něž dojde v epilogu, má hrát úlohu vševysvětlujícího argumentu ve stylu, že ženy podvědomě cítí pro ně bezpečnou energii a identitu gaye, a tudíž se takovému muži svěří? Pak by ovšem šlo o motivaci z kategorie papírových a učebnicových. Ostatně ze zaručených přihrádek s typičnostmi Koubek vytasil sociotypy a osudy prvních tří žen. Židovka Věra Mossesová vyrůstala v újezdské vile, kterou postavila a vlastnila jejich rodina. Za války byla rodina odvlečena, vily se chopil Josef Schiller, německý zaměstnanec pana Mossese, a ve vile tedy vyrůstala Anna Schillerová. Ta byla po válce s rodiči odsunuta do Německa, ale co se nestalo: tam (rozuměj v NDR!) se v roce 1966 setkala s jedním zaměstnancem z Újezda, vzali se a byla zpět v Československu.

Hana Sedláková taky vyrůstala v té vile – její rodina ji zabrala po válce. Hanička, vzorné dítě, spořádaná studentka medicíny, zamilovala se do prodavače obuvi, když si šla koupit boty, a v prodejně – jaké překvapení! – její číslo neměli, protože měla nohu šestačtyřicet. A to ve svých letech a se svou inteligencí nevěděla, že boty téhle velikosti v běžné prodejně prostě nesežene? Nebo jiná malá záhada: přítel vypravěče je vysokoškolský učitel humanitních předmětů; tento přítel mu mimo jiné vyprávěl o slavných homosexuálních dvojicích, například o Verlainovi a Rimbaudovi. Vypravěč Ramon používá adekvátně kultivovaný slovník, například při líčení pokusů Lenky Havlové otěhotnět se to hemží chámovody, vejcovody, kompatibilitou. Nicméně týž Ramon si musí od přítele Emila nechat na stará kolena vysvětlit, co je to koitus.

Zkrátka: po logice některých reálií Matek raději nepátrat, jiné reálie jsou naopak podány s logikou tak vzornou a tuhou, že výsledek je týž, totiž nedůvěryhodný. Próza Jana Koubka je další z těch nových českých próz, které fabulují na půdorysu naší nedávné historie. Jak je na Matkách vidět, taková výprava do historie může být docela bezbolestná, něco na úrovni návštěvy v laskavém muzeu. Vezmete dózy s historickými ingrediencemi, nasypete ve správném poměru – a hned máte prózu, již nejeden recenzent, jak se u Matek ukazuje, hezky ocení, protože při četbě nic nepřekáží, text takzvaně zručně plyne.

                        Autor je redaktorem MF DNES.

Jan Koubek: Matky
Odeon, 144 stran