Podnájem u prezidenta se nekoná

Je typické sobotní ráno a já se už půl hodiny přemlouvám, abych vstala. V kuchyni na mě čeká houska s medem a maminka. Ta první čeká, až ji sním, ta druhá, až mě zaúkoluje.

Po snídani, tedy asi v deset hodin, jdeme volit. S velkou chutí za plentou mačkám lístek, kde je napsáno Ing. Miloš Zeman, a do volební urny házím hlas pro jeho protikandidáta.

Nevím proč, ale najednou si vzpomenu na maturitní otázku z dějepisu číslo 25 B – české země jako most mezi Východem a Západem. Hlavou se mi honí myšlenky na to, že tyhle volby jsou (pateticky řečeno) historickým mezníkem, jenž opět rozhodne o tom, na kterou světovou stranu se přikloníme. Tentokrát je ale rozdíl v tom, že je to na voličích, a ne na malé skupině lidí, ne-li na jednom člověku jako několikrát v běhu dějin.

Bydlíme v podnájmu na zámku, který patří už od 18. století Schwarzenbergům. Důvod k tomu, abych ho volila, nebyl samozřejmě ten, že bych chtěla bydlet v budově, která je majetkem prezidenta republiky. Líbí se mi Schwarzenbergovo noblesní vystupování, jeho nekonfliktnost a schopnost zodpovědět jakkoli zákeřnou otázku.

Během vaření mám tolik práce s bešamelovou omáčkou, že na volby skoro přestanu myslet. Přemluvím mamku a jako přílohu ke květákovému nákypu vaříme těstoviny místo brambor.

Po obědě vezmu foťák a jdu na kopec u hřiště. Sáňkuje tam malý bráška se sestřenkou za dozoru mamky a tety. Nějak se mi ale nedaří se na cokoli soustředit a stále koukám na hodinky. Je už po druhé hodině, volební místnosti se uzavřely a moje (a myslím, že nejen moje) napětí stoupá.

Nutno ovšem říct, že pár fotek se mi opravdu povedlo. Například ta, kdy mamka táhne brášku do kopce na saních a ten z toho má druhé Vánoce.

Zmrzlí a napnutí se vracíme domů. U svačiny už posloucháme rádio a taťka zapíná i televizi. Pro našeho pana domácího to vypadá špatně, ale pořád máme naději. Nejsou ještě sečtená velká města.

Teta povídá, že sestřenice její kolegyně je novinářka a dělala rozhovor se Zemanem, který trval asi půl hodiny. Během něj údajně stihl zkonzumovat tři dvoudeci bílého vína. Když se to zprůměruje, je to jedna deci za pět minut. Začíná mi být – mírně řečeno – nevolno.

Vzhledem k tomu, že bráška se sestřenkou nejsou během hry zrovna potichu, taťka co chvíli dává víc nahlas televizi i rádio. Mamka se rozčiluje jak kvůli té hlasitosti, tak kvůli výsledku voleb, který začíná být čím dál tím jasnější.

S lítostí říkám bráškovi, že pan Schwarzenberg asi nebude prezidentem. Následuje otázka typická pro šestileté dítě: „A próč?“ S povzdechem odpovídám, že holt nemá dost hlasů.

Jakmile se teta začne chystat domů, respektive k babičce a dědovi, u kterých jsou na návštěvě, moje malá sestřenka se zasekne a prý nikam nepůjde. Teta s nadsázkou říká, že jí se taky nikam nechce, že děda bude šílet. Dodává, že by se nedivila, kdyby dneska rozbil televizi. V duchu jí dávám za pravdu, stačilo mi slyšet dědu fandit během Davis Cupu, a to jsme ho vyhráli.

Teď už je jasné, že náš pan domácí prezidentem nebude. Na projev vítěze televizi i rádio raději vypínáme.

Když jedu navečer vlakem na bratránkův maturiťák, začínám být mírně paranoidní. Připadá mi totiž, že spousta lidí nevraživě pohlíží na mou placku s nápisem „Karel for president“. Asi jsem srab, ale sundávám si ji z batohu. Přece jen je to passé. Bohužel.

No co… Jak řekl pan kníže, uvidíme se v lepších časech, ale do té doby je potřeba nezakrnět!

LUCIE TEPLÁ, studentka