Na svahu s bílou smrtí

„Do prdele“ a „lavina“. David si stačil pomyslet jen tato dvě slova. Jeho tělo zatím řídil adrenalin. Odhodil cepín, který držel v ruce, zatnul svaly a – pak už nic. V přemetech se řítil do tatranského údolí. „Nechci tady umřít,“ projíždělo mu hlavou, když si s ním obrovské síly pohazovaly jako s mravencem. A taky: „Ať už to skončí.“ Zdálo se mu, že to všechno trvá hrozně dlouho, i když ve skutečnosti se koulel těch dvě stě metrů na dno žlabu jen pár vteřin. Dělat nemohl vůbec nic, ústa měl plná sněhu a všude kolem jenom bílo.

Byl to přitom docela bezstarostný únorový den. Česko vyhrálo na olympiádě ve Vancouveru nad Slovenskem v hokeji, sledovali to s kamarády na chatě Brnčálka pod kopcem a teprve po desáté hodině vyrazili zlézt nedalekou Jastrabiu vežu. Zatímco se ovšem dívali na hokej, nad Tatrami vyšlo předjarní slunce a opřelo se do sněhu. Už když se vydali na cestu, sníh při každém došlapu zaduněl. To je zlověstný zvuk, vydává ho zledovatělá horní vrstva sněhu, když dosedá na nezpevněnou vrstvu pod ní. Čtyři čeští horolezci byli docela zkušení, ale nevšímali si toho – dnes šlo hlavně o to, co předvedou na skále, tohle byla jenom cesta k ní. Pak se ale vrchní sněhová deska přímo pod jejich nohama rozjela do údolí…