Valaši se nedají

Vy jste z té Ostravy, co je to odval?“ vzpomíná Stanislav Uruba (43) na otázku, která z něj před devíti lety udělala aktivistu. Když mu zavolal tehdejší starosta severomoravských Trojanovic Drahomír Strnadel (71), právě pracoval na stavbě svého dřevěného domu. Rodina se sedmiletým synem utíkala sem do Beskyd z Ostravy. Vedl ji k tomu fakt, že dítě kvůli problémům s dýcháním bylo za celou zimu ve škole tak měsíc. „Odval je kopec černé hlíny a kamení, ze kterého se čoudí. Prohořívá, uvolňují se plyny. Smrdí, v létě práší a v zimě je kolem černý sníh,“ popsal Uruba starostovi a teprve pak se zajímal: „Proč se ptáte?“ Starostova odpověď mu rozbušila srdce: „Protože to má být pět set metrů od vaší chalupy.“

Ze zápraží ještě nehotové roubenky Uruba sice tehdy viděl dvě těžební věže. Kazily mu idylický výhled přes louku s ovcemi na Javorník na obzoru. Tušil také, že dva skoro kilometr hluboké vrty místního Dolu Frenštát vedou k největším zásobám černého uhlí v Česku. Nikdo z místních – a tím méně on sám – ale nevěřil, žetěžba pod Beskydami, kterou naplánovali komunisté na počátku osmdesátých let minulého století, by mohla opravdu začít. Telefon starosty ho zmobilizoval. Obvolal známé a během tří týdnů bylo na světě sdružení Naše Beskydy. Začalo tlačit na poslance i ministry, dařilo se mu úspěšně odrážet útoky těžařů, o dva roky později vyhrálo volby nejen v Trojanovicích, ale i ve Frenštátě pod Radhoštěm.