Banátské zápisky

Nemá šanci

Je zde příliš těžké skrývat žal; je zde příliš těžké skrývat radost; cokoli je zde těžké skrýt: v tom čtverci, který je obsypán neproniknutelnou hradbou sněhu, v tom malinkém čtverci na pomezí Rumunska a Srbska, v těch vrcholcích; v těch závrty proděravěných kopcích nad Dunajem… Vsadit lze pouze na čtyři stěny vlastního stavení; vsadit lze pouze na okenice, na blankytně modré okenice, které skryjí vnitřek domu; na vrata a malinkého psíka, který ječí, hne-li se něco kolem vrat (malinkého psíka, který toho moc nesní). Těžko se zde skrývá bláznovství; nevěru zde skrýt nelze. A podaří-li se ji skrýt, vysvitne potom na povrch ve tvářích dětí; v zrzavých vlasech a příliš jasně vyhraněných rysech… I po smrti zde člověk zůstává: na krchově a v paměti: v nekonečných zkazkách; zde nelze nebýt postavou příběhu, zde nelze nebýt vyprávěn, šeptán do ucha v kostelní lavici, vyřváván v hospodě. Jméno každého živého či mrtvého zní občas obcí. A jak se dlouží noc, nuda a nečinnost obalují jména dalšími a dalšími příběhy; každý nevysvětlený detail z života kohokoli zdejšího je třeba zaplnit deseti, dvaceti verzemi příběhů; možnostmi, fikcemi, kombinacemi všedními až šílenými: záleží na úsudku vypravěče a naslouchajícího; jenže soudnost zde časem upadá, degeneruje; hranice mezi fikcí a realitou se maže čím dál bezstarostněji a vehementněji… Přehrávám si v hlavě starší příběhy, abych trochu unikl; přehlušuju zdejší příběhy řeckou poezií a Sherlockem Holmesem; vypínám mozek, když sedím v hospodě či u directorové na obědě; snažím se vypnout uši a nenechat se infikovat tím řetězem pravděpodobně nikdy se nestanuvších příběhů, hrůz, hororů, nevěr; i v kostele to šustí šepotem; i ve škole: i ty nejmenší děti už přikládají do ohniště fikcí své malinkaté, ještě nevypracované pidilži, pidifikce, pidipříběhy, které se časem rozrostou, budou násobeny desítkami dalších uší a rtů; křovisko příběhů zaplavující tyto hrby, tyto pastviny, lohy trnité a obsypané sladkými i trpkými plody milostnými, vražednými; do hlavy každého člověka obce se snaží dostat nevědomý vypravěč už od nejútlejšího dětství. Ano, nejde už pouze o to, co ten druhý dělá či dělal, ale o to, co si myslí: A von, ne, si myslí: tak já jí vošidim a vezmu rovnou dvě, vypráví někdo někomu: leze do hlavy svým postavám, ať žijí nebo nežijí, ať je má rád nebo nenávidí: nemůže si pomoci: v tom malém čtverci jedna hlava, jedny uši a jedny rty nestačí: je třeba zaplnit mozky, uši a rty celé obce; je třeba proniknout všemi, být všemi, znát všechny až do morku kostí… Snažím se to přehlušit jinými příběhy, u kamen, která šumí, nad kávou, která nadpozemsky voní, nad atlasem, který jsem si přinesl ze školní knihovničky… Jenže zároveň v kostech cítím, jak jsem právě někde opodál vyprávěn; jak se i na mě nabalují nekonečné a nekonečné příběhy; cítím, jak mi každý z obce leze do hlavy: A von si myslí, já jsem inteligent, a tak tam sedí zabarikádovanej. A von si myslí, zdejší holky, to pro mě nic nejni. A on si, teta, v duchu řiká: Pudu radši za falářem, a ještě si řiká… A cizí hlasy, cizí myšlenky, cizí fikce, cizí příběhy už prorůstají i mým tělem; je naprosto marné nechtít vyprávět, když jste se sami stali postavičkou z desítek a stovek soukromých knížek, soukromých románků… Jistě, roztaje sníh a člověk občas zmizí dolů do Oraše; jenže to už nijak nepomůže: bude vyprávěn s ještě větší a neurvalejší fantazií; čím méně je na očích, tím víc je třeba přimýšlet, tvořit; odjede-li člověk do Čech či Temešváru, nemizí, naopak: je zde náhle i s milenkami z dálek, je zde s rodiči a prarodiči nejrůznějších (obludných či mírných) podob; je zde s desítkami nemanželských fakanů; rozrůstá se, roste, roste do obludných rozměrů… Kamna hučí, Sherlock ne a ne prorazit to křoví zdejších báchorek; káva ostří smysly až příliš; z atlasu vyskakují zdejší hrby a čtvereček zdejší vsi i ze stránek afrických… Šum hlasů, ostražité ticho nastražených uší; živí, mrtví, ti v ústech, ti v uších, ti v mozcích, ti ve staveních, ti v dálkách, i ti, kteří se navzájem lokty dotýkají v kostelních lavicích či u hospodských stolů…

Než jsme zapadli sněhem, jeli jsme s directorem do Temešváru kvůli školní soutěži národnostních menšin. Když jsme se vraceli rozhrkanou dacií mlhou zpět, přeběhl kousek před Waizenriedem přes cestu zajíc; za ním dvě divoká psiska s lačným výrazem a vyplazenými jazyky. „Tady nemá šanci; tady se nemá kam schovat,“ řekl director; a skvrny pronásledovatelů se náhle ostřeji ohraničily na pozadí prvního, ještě nesmělého sněhového poprašku.