Průvodce protektorátní Prahou. Místa – události – lidé

Knihou roku 2014 byla v úterý večer na Nové scéně ND vyhlášena publikace Jiřího Padevěta Průvodce protektorátní Prahou z nakladatelství Academia. Hlavní vítěz letošních cen Magnesia Litera vyhrál také v kategorii literatury faktu. Kniha (jejíž recenzi odemykáme a najdete ji pod úvodním shrnutím výsledků) nabízí vhled do Prahy v době nacistické okupace. S udělením hlavní ceny je spojena odměna 200 tisíc korun. 

Stěžejní kategorii české prózy poměrně překvapivě vyhrál titul Emila Hakla Skutečná událost (taktéž portrét jejího autora speciálně u příležitosti vyhlášení odemykáme). Literu za nakladatelský čin dostala Paseka za své rozsáhlé a letos dokončené Velké dějiny zemí Koruny české.

Literu za poezii dostala Kateřina Rudčenková se svou Chůze po dunách, mezi knížkami pro děti porota vybrala titul básníka Ondřeje Buddeuse a výtvarníka Davida Böhma Hlava v hlavě. Čtenáři dali svou cenu knížce Zdeňka Svěráka Po strništi bos.

Kniha Jiřího Padevěta Průvodce protektorátní Prahou vyrostla z jednoduchého a vděčného nápadu: vytvořit bedekr, který by čtenáři umožnil putovat městem, jež dobře zná, ale v jiném čase, v jiném historickém kontextu. Protektorát „Böhmen und Mähren“ (1939–1945) je pro takový podnik „vhodné“ období: zlomové, přitom ne tak vzdálené, aby se město zcela proměnilo.

Bez všedního života

První reakcí „turisty“, který tu bichli čítající osm set stran prolistuje, je naivní prozření: v ulicích, po nichž denně chodí, v domech, které míjí bez povšimnutí, se odehrávaly „malé dějiny“, jež se teprve v průběhu dalších desetiletí složily do historických výkladů. Jistě, jde o poznatek triviální, přesto nad takovou věcí nejspíš Pražan obvykle nepřemýšlí, už jen proto, že leccos neví a vědět nemůže, dokud někdo neodvede mravenčí práci jako Padevět a jeho spolupracovníci.

Autor tohoto textu žije kupříkladu na Újezdě, přesto netušil, že v blízkém domě č. 425/24 byla firma Otakara Rojeka – továrna na stroje, krycí podnik zřízený gestapem, do něhož konfidenti přinášeli svá hlášení. Nevěděl také, že v Americké ulici, kde tento text píše, sídlil v bývalém hotelu Orel v domě č. 744/28 nevěstinec pro německou brannou moc, v němž bylo vojákům k dispozici pětadvacet prostitutek, týdně kontrolovaných lékařem.

Věděl však náhodou, že nedaleko, ve vile v Dykově ulici 50/20, byl původně útulek pro opuštěné ženy, který si v roce 1942 pronajalo gestapo a zřídilo v něm porodnici pro vězeňkyně: „V domě porodily i čtyři těhotné ženy z Lidic… Narozené děti byly do matriky zapisovány pod německými jmény a po třech týdnech až dvou měsících matkám odebírány a odesílány do nalezince.“

Průvodce pečlivě sleduje místa, vztahující se zejména k odboji, kolaboraci, nacistické okupační moci a pochopitelně k rozhodujícím událostem z období protektorátu (dění kolem atentátu na Reinharda Heydricha), je přehledný, členěný podle pražských obvodů, opatřený mapami, vyhledávat lze ve jmenném, místním i věcném rejstříku. Přesto je s ním jistá potíž.

Četné strohé informace jsou totiž zajímavé převážně tehdy, týkají-li se míst důvěrně známých. V jiných případech mají výčty adres, názvů odbojových, oficiálních, židovských a dalších organizací podobnou užitečnost, jakou má každý slovník či encyklopedie. Jinými slovy, v knize se dá listovat, prohlížet obrazový doprovod, ale není příliš možné si v ní číst.

Co si má čtenář počít se zprávou (pars pro toto), že v Ječné 509/12 „sídlilo Ukrajinské národní sjednocení – Kulturně vědecké nakladatelství, organizace ukrajinských emigrantů, infiltrovaná agenty Sicherheitsdienstu“? Nebo že na rohu Ječné a Karlova náměstí se sešli v lednu 1941 čeští odbojáři se sovětským diplomatem, předali mu informaci od Paula Thümmela a na začátku Spálené ulice se zase rozešli?

Padevětův bedekr zachycuje málo „mikropříběhů“. Nezaznamenává, jak svědci a pamětníci vylíčili události, jež se staly v konkrétním místě, necituje beletrii ani jiné interpretující zdroje. Na to lze namítnout, že kniha má už tak olbřímí rozměr a že by detailnější výpovědi narušily snahu o maximální záběr. Jenže by ji to zároveň učinilo sdělnější.

Klíčovou otázkou pak je, nakolik kniha protektorátní město zpřítomňuje, zachycuje jeho atmosféru. Běžný a společenský život je tu zaznamenán poměrně málo, důraz je kladen především na to, co přímo souvisí s rezistencí, nacismem, perzekucí. Historik Toman Brod ale popsal ve svých vzpomínkách (Ještě že člověk neví, co ho čeká) pražský večer před vyvražděním terezínského rodinného tábora v Osvětimi-Březnice v březnu 1944 jako poklidný:

„Válečná vřava byla od protektorátu daleko, a tak se občané mohli po práci věnovat svým zálibám… Ti, kteří se rozhodli zůstat doma, mohli strávit večer při poslechu rozhlasového koncertu, na jehož pořadu byla symfonie Jana Seidla. (…) V Praze si lidé zajisté vybrali i z nabídky asi osmdesáti kin – leckdo se možná šel pobavit českou veselohrou U pěti veverek s Jindřichem Plachtou…“

Protektorátní Praha zkrátka nebyla jen „temná, rozechvělá, stisknutá mocí“, jak píše v úvodu k průvodci historik Robert Kvaček. Stejně jako za komunistické diktatury se v ní i uprostřed hrůzy žilo zábavou, běžnými starostmi, nadějemi, iluzemi – tento rozměr jako by se z průvodce vytratil.

Na rozkas Votze

Silně akcentované téma odboje navíc do jisté míry přebíjí jiné podstatné věci. Zneprávnění a následné deportace Židů jsou pojednány pečlivě: dozvíme se, kde sídlily židovské spolky a instituce nuceně se podílející na realizaci holocaustu, kde přesně bylo holešovické shromaždiště Židů atd. Malý prostor je však věnován individuálním židovským osudům – a v kontrastu k péči, s níž jsou zaznamenávána například obydlí rodin podílejících se na odboji, to vyniká.

V případě jednoho domu na Vinohradech čteme: „Mánesova 711/16 (od roku 1934 do roku 1940 Barthouova) – V bytě Boženy Dundrové se na jaře 1944 ukrýval Vítězslav Lederer, kterému se podařilo uprchnout z KT Auschwitz.

Z tohoto bytu podnikal cesty do Terezína, kde se snažil varovat před deportacemi na východ a pomáhat zajišťovat pro deportované věci potřebné k přežití… Pouze z Mánesovy ulice bylo nacisty odvlečeno a zavražděno 821 obyvatel židovského původu.“

Ledererův útěk je slavný, nepominutelný, ale nepřiblížilo by život okupovaného města pod nacistickou nadvládou, kdybychom věděli, v jakých ulicích a bytech skrývali Češi své židovské spoluobčany? Které byty musely konkrétní židovské rodiny opustit? Kolik Židů „zmizelo“ z ostatních ulic?

Jak však bylo zmíněno už na začátku, kritické připomínky jsou zde vznášeny s vědomím, že Průvodce protektorátní Prahou není odbytý.

Jiří Padevět věnoval obdivuhodnou péči obrazovému doprovodu a fotografiím, objevil několik unikátních momentek z pražských ulic (pozoruhodné je, kolik fotografií se dochovalo z konce protektorátu, z povstání), shromáždil texty vyhlášek, nařízení a propagandistických materiálů, někdy značně kuriózních, jako například výnos vrchního velitele okupačních vojsk Johannesse Blaskowitze: „Rozkas pro Obyvatele! Na rozkas Votze a neivršiho Prezidenta německé Armady převzal sem v zemi česke nešnim dnem celou moc. Hlavni-Quartier Praha, 15. Brězna 1939 Vrchni Komandant Armadni-Oddil 3, Blaskowitz, General Pjechoty.“

Není těžké si představit, jak se tou češtinou Pražané bavili. Ještě nevěděli, co je čeká.

Autor je novinář

Jiří Padevět: Průvodce protektorátní Prahou. Místa – události – lidé
Academia ve spolupráci s Archivem hlavního města Prahy, 804 stran